Společnost Advantage Cars před nedávnem uspořádala den pro vybrané novináře, na kterém jim představila svůj showroom, servis a umožnila jim svézt se v některých vozech ze své nabídky. Pozvánka přistála i v našem e-mailu a my jsme ji samozřejmě nemohli odmítnout.

Na akci se nás sešlo jen pár, dostali jsme informace o showroomu, a také o tom, že z aut, která jsou před ním zaparkovaná, si můžeme vybrat to, kterým se chceme svézt. Stálo tam Porsche 911 Turbo, Ferrari FF, Ferrari 458 Speciale, Lamborghini Aventador Roadster, Ferrari F12 Berlinetta, ale i sněhobílé Porsche 911 GT3 RS (991), které jsem si bez rozmýšlení vybral. Odpovědí mi ale byla informace, že zrovna v tomto případě jde o auto, které tam stojí “omylem”. Přijelo prý ten den ráno a ještě není ani v systému. Když však viděli můj smutný výraz, odpověděli mi: “Vydržte, zeptám se Milana,” a mysleli tím Milana Vopičku, majitele Advantage Cars. Za chvíli se prodejce vrátil. “Milan říkal, že by to šlo, ale tak maximálně kilometr.” Chtěl jsem se svézt, ale přišlo mi zbytečné auto kvůli tak krátkému úseku vůbec připravovat. Nevadí, nakonec jsem vybral dvě jiná, neméně působivá auta: Ferrari 458 Speciale a Lamborghini Aventador LP 700-4 Roadster a s těmi jsem se svezl, ale protože pršelo a nebylo příliš času, ani fotky jsem nezvládl udělat. U obou aut tak přidávám alespoň fotky z inzerátů Advantage Cars.

ferrari-458-speciale

Ještě než do Ferrari 458 Speciale usedám, dozvídám se, že auto pochází z roku 2014. Zajímavější je informace, že má najeto 19 tisíc kilometrů, původní majitel ho prý používal pro běžné ježdění. “Opravdu s tímhle autem jezdil denně?” Přemýšlím nahlas, protože mám 458 Speciale za brutální stroj. Tento dojem mě neopouští ani po otevření dveří. Interiér je plný karbonu a prostý všech “zbytečností”, tedy až na rádio včetně navigace a bluetooth handsfree (to asi kvůli tomu dennímu ježdění…).

Sedí se u země – nejen auta, ale i asfaltu – ve sportovních sedačkách. Ty jsou ale překvapivě docela pohodlné. Pro řidičovu i spolujezdcovu bezpečnost tu jsou čtyřbodové bezpečnostní pásy, kterými mohou svá těla pevně a bezpečně “přikovat” k sedačkám. Nesmíte si ale zapomenout zavřít dveře, než se připoutáte… Stisknutí startovacího tlačítka probudí osmiválec za vašimi hlavami, jeho zvuk je navíc v tomto případě řádně podpořen laděnými výfuky Novitec.

Prší. A to je problém. Vlastně dva problémy. První z nich je čistě subjektivní. Auto stojí necelých 8 milionů s daní, má vysoký výkon a pohon zadních kol. Budu na plynový pedál muset šlapat opravdu opatrně. Ten druhý problém je ale ryze praktický. Nevím, jak pustit stěrače. Ferrari má jen velký multifunkční volant plný tlačítek, na kterém se v prvních momentech nemohu zorientovat. Po krátkém “školení“, kdy mi vedle mě sedící prodejce poradí, už vím, co které tlačítko ovládá a stěrače stírají.

Na středovém tunelu byste klasický volič převodovky hledali marně, jsou tu jen tlačítka. Tisknu tlačítko “auto” a pádlem řadím za jedna. Rozjíždím se. Převodovka je tu pořádně ostrá, zapomeňte na hladké řazení. Tohle pěkně kope, dodává to jízdě tu správnou atmosféru. A to i přesto, že jedu městem a jedu fakt pomalu. Ten zvuk. Ten posez. Ten pocit. Překvapuje mě, že ačkoliv jde o verzi Speciale, podvozek ani zbytek auta není tak tvrdý, jak bych čekal. Nerovnosti na “kolbence” Ferrari zvládá s přehledem. Líp než já, protože já se bojím toho, aby se s autem nic nestalo. Přemýšlím: “Co když se někde zhoupneme víc a škrábnu přední nárazník?”

Najíždíme na dálnici a já poprvé poškádlím plynový pedál víc. Pořád prší, takže se kontrolka stabilizace rozbliká hodně brzy, ale i tak se motor rozezní výrazněji a zatlačí nás to do sedaček. Během chviličky jsou tam rychlosti, za které by mi dálniční policisté zabavili řidičák hned na místě. Je čas opět sjíždět a jet zpátky, škoda.

Ťuknu do brzdy, abych zpomalil před sjezdem, jenže auto se díky velkým a ostrým karbon keramickým brzdám skoro postaví na předek. “Pardon,” omlouvám se prodejci, který jede se mnou. Ten se ale jen usmívá a jen tak jako by nic odpovídá: “To nic, nejste ani první, ani poslední…”

Musím přiznat, že Ferrari 458 Speciale na mě zapůsobilo. Představoval jsem si ho ale úplně jinak. Čekal jsem, že bude tvrdé, nepoddajné, hlučné a ostré jako břitva. Ale ono je v komfortním režimu vlastně docela pohodlné – samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že je to Ferrari – a klidně bych si dokázal představit jezdit s ním do práce…

Aby informace o autě byly kompletní, doplním ještě několik technických údajů. Auto pohání motor V8 o objemu 4,5 litru s výkonem 605 koní a točivým momentem 540 Nm při 6 000 otáčkách za minutu. Oproti výchozímu Ferrari 458 Italia je to o je o 35 koní více, ale zároveň 458 Speciale váží o cca 90 kg méně. Zrychlení z 0 na 100 km/h je v ideálních podmínkách otázkou pouhých tří sekund a z 0 na 200 km/h se dostane jen za 9,1 sekundy. Maximální rychlost je 325 km/h.

Z Ferrari přesedám do Lamborghini Aventador LP 700-4 Roadster. Tahle blá placka otevírá dveře vzhůru, což znám z BMW i8, kterým jsem do Advantage Cars přijel, a které to má podobně. Oproti i8 se ale do lamba nastupuje jednodušeji, nemá totiž tak široký a vysoký práh. Do sedačky zapadnu podobně jako ve Ferrari, sedí se tu opravdu nízko, ale ani tady nemám kam odložit telefon a peněženku s doklady.

Vypadá to tu jinak, “civilněji”, ale docela nepřehledně. Je tu na můj vkus trochu “přetlačítkováno”. Z auta taky není skoro vůbec vidět. Nízké čelní sklo doplňují stejně vysoká (vlastně spíše nízká) boční skla a to zadní je tu spíše pro pocit. Dá se ale stáhnout a pak do interiéru proniká zvuk výkonného dvanáctiválce opravdu velmi intenzivně.

Lamborghini jsem původně bral jako poměrně pohodlné, ale přesto sportovní a rychlé auto. Přišlo ovšem podobně velké překvapení jako u Ferrari. Aventador je tvrdý, tuhý a chová se tak, jak bych to čekal právě spíše u Ferrari 458 Speciale. Je taky o poznání nižší než Ferrari, takže je potřeba si na silnici dávat mnohem větší pozor. Karbonové lízátko na spodku předního nárazníku je nebezpečně u asfaltu. Alespoň, že se při přejezdu retardérů nebo jiných nerovností dá předek přizvednout.

ferrari-458-speciale

Aventador působí celkově brutálněji. Je širší, vyvolává pocit větší “placatosti” a na mokré silnici, kterou stále zkrápí déšť, mě provokuje svým skvělým zvukem. Pravá noha odolává sešlápnutí plynového pedálu, zejména z důvodu toho, že Kolbenova ulice v Praze je plná děr a nerovností, ale také z důvodu toho, že jsem pořád ve městě. Nemůžu se už dočkat kvalitnější a širší dálnice, kde můžu plyn sešlápnout alespoň trochu. A zkouším to už na nájezdu. Díky pohonu všech kol se lambo zakousne do asfaltu a ochotně zrychluje, přesto si drží stopu a působí jistě. Když se silnice, respektive dálnice narovnává, zatlačím plyn do podlahy více. To jsem ale neměl dělat….

No, vlastně měl, protože se motor rozeřve, auto sebou škubne – díky zátahu motoru i díky robotické převodovce – a vyrazí tak, že mě to fakt překvapuje. A to motor není v nijak vysokých otáčkách. Co pak těch 700 koní v 8 250 ot./min, kdy výkon vrcholí…

Roadster je vlastně taková targa, odejmout se dá panel nad hlavami cestujících. Díky tomu je oproti “obyčejnému” Aventadoru těžší jen o 50 kg. Pohotovostní hmotnost je tak jen 1625 kg. Díky tomu a díky atmosférickému motoru V12 s objemem 6,5 litru (510 kW/700 koní, 689 Nm) dokáže zrychlit z 0 na 100 km/h za rové tři sekundy (o desetinu pomaleji než coupé) a uhánět maximální rychlostí až 350 km/h. Je navíc skoro neskutečné, jak jde motor do otáček…

Přiznám se, že od Lamborghini Aventador jsem takovou surovost nečekal a chování obou aut jsem tipoval zcela opačně. Jezdit s Aventadorem je náročnější, hlavně kvůli tomu, že je potřeba více hlídat nerovnosti, ale také kvůli tomu, že je tvrdý. Konečně i robotická převodovka řadí “nevychovaně”, ale k celkovému pojetí auta to vlastně pasuje.

A kdo za Advantage Cars stojí? Milan Vopička. Od pěti let hrál závodně tenis. Sport, ve kterém není remíza. Buď vyhrajete nebo prohrajete. Neexistuje střed, být „jen“ dobrý. Od té doby ví, že dobré není dost dobré. A jedinou cestou, jak nejen v tenise uspět, je nepřestal usilovat o dokonalost. Je paradoxem, že Milan Vopička od patnácti let jezdil po Evropě na turnaje, ale svůj úspěch objevil mimo kurt. Tím, že dokázal vyřešit svůj problém, ho pomohl vyřešit dalším. Dnes má ne prodejnu aut, ale vpravdě salon, který stále roste a tím, že není jen dobrý, má nejen stále se vracející zákazníky, ale i úplně nové, české i zahraniční.

Milan Vopička míval dlaně a kolena umazané od něčeho jiného než od antuky. Od malička bylo jeho koníčkem opravovat motorky, babety, a auta. Jako by to měl v krvi. Přitom geny měl sportovní: Tatínek reprezentoval v hokeji, hrál tenis a navíc se oženil s Vlastou Kodešovou, dlouhých deset let první tenistkou Československa a mistryní Evropy. A tak častěji (a ne špatně) svíral v ruce raketu. „Ke konci kariéry jsem však zažíval stále častější zranění. Nebyl jsem schopen proniknout až na vrchol.“

Neměl žádný náhradní plán. Jen koníček. Auta, která byla spíše snem. A která viděl, když se ve volném čase mezi zápasy na turnajích procházel mezi prodejnami. V Německu se to stalo. „Uviděl jsem nabourané BMW. Nové pro mě bylo v té době finančně nedostupné. Ale když jsem si tohle sám přivezl ze zahraničí a sám opravil, vyšlo mě na třetinu ceny. Byl to pro mě vlastně jediný způsob, jak takové auto mít.“

Koníček z mládí se proměnil ve svítilnu, která mu nasvítila celou budoucnost. „V zahraničí tehdy luxusnější vozy stály méně a u nás žádné zahraniční vozy ještě ke koupi nebyly, trh se staršími neexistoval.“ Zprvu to byli přátelé, další tenisté, kteří pochopitelně viděli, v čem jezdí. Ptali se, a začali objednávat. „Přechod od tenisu k autům probíhal postupně a plynule asi pět let. Zpočátku jsem to dělal pro zábavu. Pro rodinu, nejbližší kamarády. Pak jsem zjistil, že se tím dá vydělávat. A pak výdělky z prodaných vozů začaly převyšovat moje odměny vydělané profesionálním tenisem. A hlavně počet klientů se navyšoval a já k nim cítil závazek. Nechtěl a nemohl jsem se obrátit zády, když znovu přišli.“ Poslední věty by normálně zanikly. Tak si je zdůrazněme. Vyjadřují totiž jeho myšlení a důvod, proč se jeho salonu tolik daří. Profesionalita, čestnost a serióznost. To, co se naučil v bílém sportu, v tenise.

Kdo dnes přijede do Advantage Cars, žasne, co je možné vybudovat z ničeho za pár let. Pochopí to ale v okamžiku, kdy Milan Vopička vysvětlí svou podnikatelskou filozofii: „Veškeré vydělané peníze jsem vždycky ihned reinvestoval do nákupu dalších aut. Neudržím peníze v ruce, musím je vkládat zpátky.“ Tím se stalo, že přestal být pouze dovozcem aut na objednávku, ale začal luxusnější modely „hromadit“ na sklad. „Vybíral jsem si ty vozy, u kterých jsem byl přesvědčen, že je rozhodně prodám, že je po nich poptávka. Tím jsem se snažil předejít riziku, že mi v nich peníze zůstanou utopené. Ostatně v současné době máme na skladě řádově stovky vozů. Ale vždycky se to odvíjelo od mé finanční situace.“

Nepotřeboval ani půjčky, úvěry, leasingy. Rostl opatrně, rozvážně a zásadně podle trendů trhu. „Ve druhé polovině devadesátých let tu byly převážně škodovky. Klienty zajímalo především vlastnit značku vozu, která u nás tehdy nebyla, klidně ojeté auto. Začalo to tenisty, pokračovalo jejich rodiči a od nich už nebylo daleko ke kontaktům na jejich známé. A tak dál.“ Zpočátku prodával jedno ojeté auto ročně, 
dnes prodá i padesát nových aut měsíčně. 
Jak to? Protože dokáže svým způsobem zázraky.

„Stává se, že klient přijde s prosbou, že jeho manželka má za dva dny narozeniny a on na ně zapomněl. A že potřebuje nový vůz jako dárek. V tu chvíli začne celý náš tým usilovně pracovat a snažit se vyžádaný model co nejrychleji sehnat, připravit a předat klientovi či přímo jeho choti s velkou červenou mašlí. Ano, i s takovými přáními si dokážeme poradit.“ 
Nebo: „V roce 2012 se na nové 
vozy Lamborghini Aventador čekalo jeden a půl roku. My jsme klientům sehnali
 auto do čtrnácti dnů. Díky tomu 
jsme těchto modelů prodali 
sedmnáct, to je neuvěřitelné číslo… Aktuálně máme
 dva zákazníky na Ferrari LaFerrari, která jsou ve všech dealerstvích vyprodaná a nedají se prakticky sehnat. Navíc je tam podmínka, že každý, kdo si chce koupit LaFerrari, musí mít zakoupená již tři auta Ferrari přímo od dealera. A aby si to pojistili, musejí se do výrobní továrny posílat kompletní podklady s informacemi o každém zájemci, a ty tam přímo prověřují.“

Co myslíte, dokážou to v Advantage Cars prolomit? Jistě, že dokážou. „Po celém světě jsou ta auta vyprodaná, jenže obchoduje se s nimi na černém trhu. Ceníkově stojí jeden milion tři sta tisíc eur bez daně a prodávají se i za dva miliony eur, což znamená o nějakých dvacet milionů korun dráž! Přesto máme klienty, kteří na to čekají a jsou ochotni ty peníze za LaFerrari dát.“

Pro klienty je neskutečné, že si mohou fakticky ukázat na model jakékoli značky. Ostatně vzpomínáte si, že malý Milan opravoval to, co se mu zrovna namanulo pod ruku? I v takové maličkosti tkví jeho současný přístup i úspěch:
„Mě by vlastně ani nebavilo starat se jen o jednu značku. Nechtěl bych mít zastoupení jen jedné z tolika. Auta mám tak rád, že mě baví mít od každé značky to nejlepší a být schopen uspokojit každého zákazníka. Jednou značkou bychom vyhověli jen omezenému procentu klientů a kamarádů. A stejné je to se servisem. Díky naší univerzálnosti tady může servisovat celá rodina – tatínek Porsche, maminka BMW, syn Audi a babička třeba Škodu.“

Opět zdánlivě nevinná věta, která by jen prošuměla. ale představte si, že dokážete opravit a zařídit vše a za výsledek osobně ručit… „Přiznám, že zabezpečit servis vozů všech značek patří k tomu nejtěžšímu v této práci. Komunikace s výhradními dovozci je složitá, mnohdy mi házejí klacky pod nohy. Navíc řešíme objednávání originálních náhradních dílů pro každou značku samostatně a kromě toho musíme mít tým proškolených a zkušených techniků, kteří dokážou diagnostikovat závady vozů všech značek. A teď si představte, že při tom jsme schopni zabezpečit servisní služby všech značek na nejvyšší úrovni a ve stejné kvalitě, jako když zákazník svěří svůj vůz autorizovanému dealerovi, a konkurovat oficiálním zastoupením cenou, rychlostí dodání a možností přijetí vozu jakékoli značky do protiúčtu.“

Ve světle těchto skutečnosti není divu, že Advantage Cars mají klientelu i ze zahraničí. a to není všechno. Málokde totiž zažijí, že si objednají Rolls-Royce nebo Maserati, nadiktují si barvu, počet najetých kilometrů a do týdne nebo dvou mají vůz připravený v salonu s tím, že „klient se na něj podívá a rozhodne se, jestli si ho koupí, nebo ne.“ Nemáte vlčí mlhu… Klient si objednané auto nemusí vzít, když se mu nelíbí či nezdá v pořádku. „My ho prodáme někomu jinému, třeba za týden nebo měsíc. Nevnímáme to jako riziko, protože naše auta jsou vždycky v prvotřídním stavu. Takový případ se přesto stane, ale tak jednou ročně. Většinou proto, že klient na vůz v danou chvíli nemá peníze.“

Salon byl nedávno rpzšířen o novou lakovnu, tři mycí boxy, klempírnu, elektro dílnu a venkovní parkoviště. když Milan Vopička prochází celým prostorem, je pyšný. „Mám z toho upřímnou radost, těší mě vidět, jak je všechno krásnější a modernější. Stejně jako když zavolá klient, že si u nás před třemi lety koupil auto a teď chce opět od nás další,“ sám si dopřává tři krásná auta, dvě Ferrari a jedno Porsche. Proto se může zdát zvláštní, když řekne: „Mnoho klientů, kamarádů a známých mě už oslovilo s myšlenkou otevřít pobočku Advantage Cars v Brně, Ostravě nebo Bratislavě. Ale to nepřipadá v úvahu.“

„Otevření showroomu v jiném městě by totiž znamenalo, že bych vedení a chod firmy nemohl mít pod kontrolou tak, jak jsem zvyklý, a zákazníkům, už ani v Praze, bych pak nemohl nabídnout a poskytovat stoprocentní služby.“ Ano, mohl by to být krok zpět, ne kupředu. Napadlo by vás to? Je dobré umět vidět v problémech možnou příležitost a v příležitostech možný problém.

advantage cars