Když se řekne Ford GT40 a Le Mans 1966, většině fanoušků se vybaví hlavně slavný dojezd tří vozů vedle sebe, porážka Ferrari a jeden z nejsilnějších příběhů motoristické historie. Jenže za vítězstvím, které se později stalo legendou, nebyla jen odvaha jezdců a rychlost auta. Byla za ním také mimořádná organizace, obrovský tlak, drahý vývoj a stovky lidí, jejichž práce se do výsledkové listiny nevešla.
Ford teď při připomínce 60 let od triumfu v Le Mans ukazuje, jak moc toho o závodním programu prozrazují archivní materiály. Nejde jen o fotografie aut nebo slavné trofeje. Mezi dochovanými předměty jsou také rozpočty, účtenky z oslav, telegramy, seznamy lidí zapojených do programu i manžetové knoflíčky, které dostali členové týmu. Právě podobné detaily dávají příběhu úplně jiný rozměr. Ukazují, že vítězství v nejslavnějším vytrvalostním závodě světa nevzniklo jako náhoda, ale jako pečlivě řízená operace.
Ford musel po dvou porážkách změnit úplně všechno
Příběh začal už v roce 1963, kdy se Ford pokoušel koupit Ferrari. Jednání byla velmi daleko, ale Enzo Ferrari nakonec od dohody ustoupil. Henry Ford II to bral jako osobní urážku a odpověď měla přijít na závodní trati. Jenže cesta k vítězství byla mnohem těžší, než se mohlo zdát.
První pokusy v Le Mans v letech 1964 a 1965 skončily neúspěchem. Ford měl peníze, techniku i odhodlání, ale vytrvalostní závody vyžadovaly něco jiného než jen výkon motoru. Auto muselo vydržet 24 hodin v tempu, které nemilosrdně trestalo každou slabinu. V roce 1965 se ukázalo, že rychlost sama nestačí.
Po druhém nezdaru vznikl Le Mans Committee, tedy tým lidí, který měl program GT40 dostat pod přísnější kontrolu. Ford do projektu zapojil vlastní inženýry, Shelby American i Holman & Moody. Místo dalšího bezhlavého pokusu přišla systematická práce. Výsledkem byl Ford GT40 Mk II s velkým sedmilitrovým osmiválcem, upravenou aerodynamikou, přepracovanými brzdami a technikou, která měla vydržet nejen jeden závod, ale extrémní zátěž celých 24 hodin.
Tlak byl obrovský. Henry Ford II poslal lidem pracujícím na projektu krátkou, ale výmluvnou zprávu: „Raději vyhrajte.“ Těžko si představit stručnější zadání.
Slavný dojezd měl i svou zákulisní cenu
V Le Mans 1966 už Ford nepřijel jen zkusit štěstí. Přijel s armádou vozů, lidí, náhradních dílů a jasným plánem. Henry Ford II byl čestným startérem závodu a mohl sledovat okamžik, který měl napravit dvě předchozí porážky.
Výsledek se zapsal do historie. Ford obsadil první tři místa. Vyhrála posádka Bruce McLaren a Chris Amon s vozem číslo 2, druhé místo získali Ken Miles a Denny Hulme s vozem číslo 1 a třetí skončili Ronnie Bucknum a Dick Hutcherson s autem číslo 5. Pro Ford to bylo první celkové vítězství v Le Mans a zároveň konec šestileté vítězné série Ferrari.
Archivní předměty ale připomínají, že za ikonickým obrazem tří GT40 v cíli stojí i méně viditelné stránky celého tažení. Rozpočty ukazují rozsah programu, seznamy jmen zase počet lidí, kteří se na něm podíleli. Manžetové knoflíčky byly drobným, ale symbolickým oceněním členů týmu. Účtenky z oslav pak přidávají lidský detail, který by do strohého technického příběhu jinak nezapadl.
Po triumfu se slavilo opravdu ve velkém. Dochovaná účtenka z vítězné oslavy ukazuje stovky objednaných nápojů, desítky lahví vína a slavnostní dort. Je to drobnost, ale právě takové drobnosti dělají z motorsportové legendy skutečný příběh lidí, kteří po měsících tlaku a nervů konečně zažili úlevu.
Ford pak v Le Mans vyhrál ještě v letech 1967, 1968 a 1969. První vítězství z roku 1966 ale zůstává nejvýraznější. Nejen kvůli Ferrari, slavnému fotofiniši nebo filmům, které se k celé rivalitě později vrátily. Je důležité hlavně proto, že ukázalo, jak rychle se může velká automobilka naučit disciplínu, ve které předtím neměla jisté místo.
Šedesát let poté nepůsobí archivní dokumenty jako suché muzeální předměty. Rozpočty, telegramy, trofeje a účtenky připomínají, že za každým velkým vítězstvím stojí nejen rychlé auto, ale také posedlost detailem, tvrdá práce a schopnost poučit se z porážek.
Zdroj: Ford, 24h-lemans.com