Ferrari bývalo pro většinu mladých řidičů velkým snem, viselo jim často jako plakát nad postelí. Hezké se na něj dívat, složité zaparkovat ho do garáže. V Japonsku se ale kolem drahých sportovních aut začíná prosazovat model, který s klasickým vlastnictvím pracuje trochu jinak. Místo jedné osoby, která zaplatí celé auto, se o vůz podělí několik zájemců.
Nejde přitom o běžnou půjčovnu na pár hodin ani o nějaké krátké svezení. Japonská služba Rendez-Vous nabízí spoluvlastnictví aut, která by si většina mladých z generace Z jinak nemohla dovolit. Typickým příkladem je Ferrari 360 Modena, tedy model s atmosférickým osmiválcem, výkonem 400 koní a nejvyšší rychlostí přes 295 km/h. Auto, které už sice patří mezi starší Ferrari, ale stále má všechno, co z něj dělá sen automobilových nadšenců.
Ferrari na rok, ale ne celé jen pro sebe
Jedním z lidí, kteří tento systém využili, je čtyřiadvacetiletý Kanji Hiraiwa z Tokia. Od dětství vyrůstal mezi auty, protože je měl rád jeho otec i dědeček. Červené Ferrari 360 Modena pro něj proto nebylo jen drahou hračkou, ale splněním dlouholetého snu. Sám ho ale nekoupil. Stal se jedním z jeho spoluvlastníků.
Princip je jednoduchý jen na první pohled. Rendez-Vous nekoupí nové auto a nerozdělí jeho cenu mezi několik lidí. Firma vybírá ojeté luxusní, klasické a sportovní vozy, připraví je k provozu a nabídne je skupině zájemců. U Ferrari 360 Modena jde o pět lidí, kteří se o vůz dělí po dobu jednoho roku.
Každý z nich může auto využívat až 50 dní ročně. Neznamená to tedy, že má Ferrari k dispozici kdykoliv a bez omezení. Je třeba počítat s kalendářem, domluvou a tím, že o víkendech nebo při hezkém počasí může být zájem vyšší. Přesto jde o úplně jiný typ zážitku než krátkodobá půjčovna. Člověk se nestává jen zákazníkem na jednu jízdu, ale součástí skupiny, která auto po určitou dobu sdílí.
Neplatí se celé auto, ale hlavně jeho ztráta hodnoty
Nejzajímavější částí celého nápadu je výpočet ceny. U klasického nákupu by zájemce musel zaplatit celé auto, řešit parkování, pojištění, daně, servis i riziko případné ztráty hodnoty. Rendez-Vous pracuje jinak. Základem výpočtu je rozdíl mezi pořizovací hodnotou auta a očekávanou hodnotou po roce používání.
Anketa ukázala, že mladí řidiči z generace Z se bojí jízdy ve tmě a po dálnici
Ferrari 360 Modena se v Japonsku může pohybovat kolem 16 milionů jenů, tedy přibližně 2,1 milionu korun. Pokud by jeho hodnota za rok klesla například o 3 miliony jenů, jde zhruba o 393 tisíc korun. Tato částka se pak rozdělí mezi pět spoluvlastníků, takže na jednoho vychází přibližně 79 tisíc korun za rok, tedy asi 6,5 tisíce korun měsíčně. V částce jsou započítány i další provozní náklady, například parkování, servis, pojištění a daně.
Právě v tom je rozdíl proti běžnému „mám na Ferrari, nebo nemám na Ferrari“. Tady se neřeší nákup auta, ale cena za přístup k němu. Pořád nejde o levnou zábavu pro každého, ale proti úplnému vlastnictví supersportu je to úplně jiná úroveň finančního závazku.
Sen o autě se v Japonsku mění
Japonsko je pro podobný model zajímavé prostředí. Vlastnictví auta je tam pro mnoho mladých lidí stále složitější. Nejde jen o samotnou kupní cenu, ale také o parkování ve velkých městech, pojištění, pravidelné náklady a starosti kolem údržby. U supersportu se všechny tyto položky násobí.
Rendez-Vous se snaží přesně tuto bariéru snížit. Zástupce firmy Ryota Asaoka otevřeně popsal, že náklady na vlastnictví auta jsou pro mladé lidi příliš vysoké. Smyslem služby je co nejvíce snížit finanční zátěž, aby si mohli užít samotné řízení.
Zájem naznačuje, že nejde jen o kuriozitu. Služba má mít čekací listinu zhruba 3500 lidí. Nabídka se navíc samozřejmě netýká pouze jednoho Ferrari. Rendez-Vous pracuje s širší skladbou aut a uvádí přibližně stovku vozů, mezi nimiž jsou klasické modely, sportovní auta i moderní supersporty. V dalších garážích se mají objevovat také vozy jako Ferrari Testarossa, Ferrari 296 GTS, Porsche 911 GT3 RS, Jaguar E-Type, Aston Martin DB12 nebo McLaren 750S Spider.
Jistě, podobný systém má i slabší místa. Auto sdílené několika lidmi nikdy nepřinese stejný pocit absolutního vlastnictví jako vůz stojící ve vlastní garáži. Je nutné plánovat, respektovat pravidla a přijmout, že klíčky nebudou k dispozici každý den. Jenže pro generaci, která je zvyklá platit za přístup ke službám spíše než za vlastnictví věcí, to nemusí být zásadní problém.
Japonský model ukazuje, že automobilový sen nemusí zmizet jen proto, že se mění ekonomická realita. Mladí lidé možná méně často touží po vlastním autě na každý den, ale touha usednout do něčeho výjimečného nezmizela. Jen se hledají cesty, jak ji zaplatit.
Zdroj: carscoops.com, motor.elpais.com, autoplus.fr