Ferrari a rychlost k sobě patří téměř automaticky. Maranellská značka si po desítky let budovala pověst výrobce aut, která patří mezi nejrychlejší silniční stroje své doby. Jenže historie Ferrari, Enzo nebo LaFerrari. Najdeme v ní také vozy, jejichž dynamika byla na poměry značky překvapivě skromná.
Důvody přitom byly velmi rozdílné. Někdy zasáhly daňové předpisy, jindy emisní požadavky, snaha nabídnout pohodlnější cestovní automobil nebo rozhodnutí vyzkoušet techniku, která se ke sportovnímu Ferrari na první pohled příliš nehodila. Výsledkem jsou modely, které dnes patří k zajímavým kapitolám historie značky právě proto, že se od jejího obvyklého receptu výrazně odchýlily.
Daně dokázaly zpomalit i Ferrari
Jedním z nejlepších příkladů je Ferrari 208 GTB a jeho otevřenější sourozenec 208 GTS. Jejich vznik nebyl veden snahou postavit co nejrychlejší sportovní vůz, ale především italským daňovým systémem. Automobily s benzinovým motorem o objemu přes dva litry tehdy spadaly do podstatně vyšší sazby DPH. Zatímco vozy do dvou litrů podléhaly sazbě 18 %, nad touto hranicí se sazba později vyšplhala až na 38 %.
Ferrari proto sáhlo k poněkud neobvyklému řešení. Osmiválec známý z většího modelu 308 zmenšilo na pouhých 1 990,64 cm³. Nešlo přitom o první pokus. Už Ferrari Dino 208 GT4 z poloviny 70. let používalo dvoulitrový osmiválec s výkonem 170 koní.
U modelů Ferrari 208 GTB a Ferrari 208 GTS, které dorazily v roce 1980, byl výsledek ještě skromnější. Atmosférický osmiválec poskytoval 155 koní při 6 800 otáčkách za minutu. Maximální rychlost činila 215 km/h. Na běžné sportovní auto začátku 80. let to nebyla katastrofa, od Ferrari však zákazníci čekali podstatně víc.
Ferrari 208 Turbo poháněl osmiválcový dvoulitr. Důvodem byly vysoké daňové poplatky za registraci
Vznikla navíc velmi malá série. Ferrari vyrobilo 160 kupé 208 GTB a 140 otevřených verzí 208 GTS. Slabší atmosférická verze pak rychle ustoupila podstatně zajímavějšímu řešení. V roce 1982 přišlo 208 GTB Turbo, první sériové silniční Ferrari s přeplňovaným motorem. Stejný dvoulitrový osmiválec už díky turbodmychadlu produkoval 220 koní a automobil dokázal jet 242 km/h.
Také Ferrari Mondial 8 z roku 1980 ukázal, že samotný znak Ferrari ještě nezaručuje brutální zrychlení. Šlo o čtyřmístné auto s uspořádáním 2+2 a s motorem uloženým před zadní nápravou. Ferrari chtělo nabídnout prostornější a univerzálnější vůz, který bylo možné prodávat na více světových trzích.
Jeho osmiválec měl objem 2 926,9 cm³ a používal vstřikování paliva Bosch K-Jetronic. Výkon dosahoval 214 koní a maximální rychlost 230 km/h. Zrychlení z 0 na 100 km/h se u původního Ferrari Mondial 8 pohybovalo přibližně kolem 9,4 sekundy. V době, kdy zákazníci od Ferrari očekávali pořádnou dynamiku, to nebyla zrovna hodnota vhodná na plakát do dětského pokoje.
Ferrari Mondial 8 ale nebylo slepou vývojovou větví. Už v roce 1982 následovala verze Quattrovalvole se čtyřventilovou technikou a výkonem 240 koní. Později přišly ještě rychlejší varianty Mondial 3.2 a Mondial t. Celá modelová řada nakonec vydržela ve výrobě až do začátku 90. let.
Velké Ferrari nemuselo být postavené hlavně pro rychlost
Úplně jiným případem bylo Ferrari 365 GT 2+2 představené v roce 1967. Vůz, kterému se mezi příznivci začalo říkat „Queen Mary“ nebo „Queen Mother“, patřil ve své době k největším a nejluxusnějším automobilům značky.
Na délku měřil 4 974 mm a pod dlouhou kapotou pracoval 4,4litrový dvanáctiválec Colombo s výkonem 320 koní. Maximální rychlost 245 km/h rozhodně nebyla na konec 60. let nízká. Jenže charakter automobilu byl proti lehčím sportovním Ferrari výrazně více zaměřený na pohodlné cestování.
Model přinesl několik prvků, které byly u Ferrari tehdy výjimečné. Měl nezávislé zavěšení zadních kol, hydropneumatické samočinné udržování světlé výšky a posilovač řízení. Komfortní výbava mohla zahrnovat také klimatizaci a elektricky ovládaná okna.
Právě tady je důležité nevnímat označení „pomalé Ferrari“ dnešní optikou. Ferrari 365 GT 2+2 nebylo pomalým autem své doby. Vedle nejostřejších vozů z Maranella ale působilo mnohem klidněji a jeho hlavní předností nebyla schopnost vystřelit ze semaforu co nejrychleji.
Ještě odlišnější příběh má Ferrari Dino 206 GT. Formálně totiž původně ani neneslo znak vzpínajícího se koně. Enzo Ferrari chtěl jméno Dino používat jako samostatnou značku připomínající jeho syna Alfreda „Dina“ Ferrariho, který se podílel na vývoji šestiválcových motorů a zemřel v roce 1956 ve věku pouhých 24 let.
Dnes samotné Ferrari zařazuje Dino 206 GT do své historické kolekce a vozy Dino mohou získat certifikaci Ferrari Classiche. V době vzniku ale šlo o výrazně odlišnou větev nabídky.
Za sedadly pracoval atmosférický dvoulitrový šestiválec do V s úhlem rozevření 65 stupňů. Dosahoval výkonu 180 koní při vysokých 8 000 otáčkách za minutu. Vůz přitom vážil kolem 900 kilogramů a podle dobového měření zvládl zrychlení na 100 km/h přibližně za 8,2 sekundy. Ferrari oficiálně uvádí maximální rychlost 235 km/h.
Motor měl zároveň blízkou příbuznost s jednotkou používanou ve Fiatu Dino. Výroba motorů byla součástí spolupráce Ferrari s Fiatem, která souvisela také s potřebou homologovat šestiválec pro závody formule 2. Ferrari Dino 206 GT později vystřídalo Ferrari 246 GT s větším a pružnějším motorem.
První Ferrari s automatem přepsalo jedno dlouholeté pravidlo
Do výběru neobvyklých Ferrari patří také Ferrari 400 Automatic. Dnes není automatická převodovka ve Ferrari ničím překvapivým, v polovině 70. let však šlo téměř o revoluci.
Modelová řada 400 byla představena na pařížském autosalonu v roce 1976 jako nástupce Ferrari 365 GT4 2+2. Ferrari poprvé nabídlo sériový model také s automatickou převodovkou. Varianta 400 GT měla klasický manuál, zatímco 400 Automatic dostala třístupňový automat s hydrodynamickým měničem.
Pod kapotou přitom rozhodně nebyl slabý motor. Dvanáctiválec o objemu 4 823 cm³ napájený šesti karburátory Weber produkoval 340 koní. Ferrari uvádělo maximální rychlost 240 km/h, tedy o pět kilometrů za hodinu méně než u manuálního 400 GT.
Automatická převodovka spolu s komfortně laděným charakterem vozu však ubrala část bezprostřednosti, kterou zákazníci se značkou spojovali. Ferrari 400 Automatic nebylo žádným závodním strojem převlečeným do civilního kabátu. Bylo to velké čtyřmístné GT určené k rychlému cestování.
A zákazníkům tento recept zjevně nevadil. V první sérii vzniklo 355 vozů Ferrari 400 Automatic, zatímco manuální Ferrari 400 GT skončilo na 147 exemplářích. Automat tedy výrazně překonal tradičnější variantu.
Právě těchto pět automobilů připomíná, že dějiny Ferrari nikdy nebyly pouze honbou za nejvyšším výkonem a nejkratším zrychlením. Daňové zákony vytvořily dvoulitrový osmiválec, emisní požadavky a větší praktičnost ovlivnily Mondial, pohodlí dostalo přednost u velkých cestovních kupé a Dino otevřelo úplně novou kapitolu menších vozů s motorem uprostřed.
Z dnešního pohledu mohou některá čísla působit úsměvně. Ve své době ale každý z těchto modelů vznikl z konkrétního důvodu a právě jejich odlišnost z nich udělala jedny z nejzajímavějších Ferrari své éry.
Zdroj: autoevolution.com, sportauto.fr, slashgear.com
Štítky: Ferrari, Ferrari 208 GTB, Ferrari 208 GTS, Ferrari 365 GT 2+2, Ferrari 400 Automatic, Ferrari Dino 206 GT, Ferrari Mondial 8, historie, veteran