Typické cvakání blinkrů je pro řidiče běžný zvukem. Jeho zdroj se však během uplynulých desetiletí zásadně změnil. U starších konstrukcí vznikalo přímo při přerušování elektrického obvodu, zatímco v dnešních nových autech už ho vytváří elektronika a jde o přehrávaný zvuk. Samotné žárovky ani LEDky tedy necvakají. Známý zvuk je dědictvím mechanismu, který původně zajišťoval jejich pravidelné blikání.
Než se ukazatele směru staly běžnou součástí automobilů, musel řidič svůj úmysl sdělovat rukou vystrčenou z okna. Takový způsob byl hůře viditelný za tmy, nepříjemný za deště nebo sněhu a v hustém provozu mohl být riskantní. Vynálezci proto hledali řešení, které by řidič ovládal přímo ze svého místa.
Jeden z raných návrhů si nechal patentovat Percy Seymour Douglas-Hamilton. Přihlášku podal na konci roku 1907 a americký patent získal 16. února 1909. Nešlo ještě o dnešní blikající směrovky. Zařízení používalo osvětlené symboly ve tvaru rukou umístěné po stranách vozu a řidič je zapínal elektrickými spínači. Patent tak dokládá existenci světelného ukazatele směru, nikoliv už automaticky blikajícího světla.
Blikání přinesl tepelně ovládaný přerušovač
Další významný krok přišel ve 30. letech minulého století. Joseph Bell podal 26. července 1933 přihlášku systému určeného pro motorová vozidla a patent obdržel 5. července 1938. Jeho návrh počítal se světly vpředu i vzadu na obou stranách automobilu. Po zvolení směru se lampy na příslušné straně opakovaně rozsvěcovaly a zhasínaly. Součástí byla také kontrolka, podle níž mohl řidič poznat, zda ukazatele fungují.
Bellovo řešení využívalo zahřívání a ochlazování kovového prvku, který opakovaně rozpojoval a spojoval elektrický obvod. Samotný zvuk patent nepopisoval jako samostatnou funkci. Cvakání se stalo přirozeným doprovodem pohybu kontaktů v tepelných a později elektromechanických přerušovačích.
Automobilka Buick následně zařadila blikající ukazatel směru do sériové výbavy svých automobilů. Jeho katalog pro modelový rok 1939 zachycuje systém Flash-Way umístěný na víku zavazadlového prostoru a ovládaný malým přepínačem na řadicí páce. U otevřeného modelu Buick 41-C katalog výslovně uváděl Flash-Way jako standardní výbavu.
Jeden z nejběžnějších mýtů o blinkrech: u moderních aut už často neplatí
V říjnu 1939 už Buick pro své modely roku 1940 popisoval zdokonalený systém Fore-n-Aft Flash-Way. Směrová světla byla vpředu i vzadu, na přístrojové desce blikala zelená kontrolka a ovladač se po zatočení automaticky vracel do vypnuté polohy. Řidič jej mohl vypnout také ručně.
Klasický tepelný přerušovač později pracoval s bimetalovým páskem, který tvoří dvě spojené vrstvy kovů s rozdílnou tepelnou roztažností. Procházející proud pásek zahříval a ten se ohýbal. Tím otevřel nebo zavřel kontakty, změnil stav světel a po ochlazení se vrátil zpět. Neustálé opakování tohoto cyklu vytvářelo blikání (obvod byl spojený, žárovka svítila, obvod se rozpojil, žárovka nesvítila) a současně i slyšitelné cvaknutí (jak se plíšek rovnal a opět ohýbal a dotýkal se druhého).
V moderních autech může být cvakání jen zvukovou stopou
Od 90. let se v řadě osobních aut výrazněji prosazovaly elektronické přerušovače, u nichž časování nemuselo záviset na ohřevu bimetalu. Některé konstrukce používají elektronické řízení spolu s elektromechanickým relé, jiné ovládají světla bez součástky, jejíž pohyb by v kabině vytvářel pravidelný zvuk.
Známá zvuková odezva přesto v mnoha automobilech zůstala. Řidiče okamžitě informuje, že směrovky jsou zapnuté, a připomíná jejich vypnutí po změně jízdního pruhu, při níž se samočinné vypnutí nemusí aktivovat. V mnoha současných vozech proto elektronika vytváří zvuk uměle a pouští jej prostřednictvím reproduktoru v kabině. Spousta automobilek jej zachovala v podobě jako mělo relé, ale některé jiné mají zvuk vlastní.
Z cvakání se totiž stal také zvukový prvek konkrétní značky. Například Jeep přehrává zvuk z bicích. Akustičtí specialisté Volva zase například vytvořili tón směrovek ze zpracovaných nahrávek lámaných suchých smrkových větviček. Podle zvukového designéra Fredrika Hagmana jich při hledání výsledného zvuku použili přibližně 300. Oficiální podpora Volva zároveň řadí výpadek zvuku směrovek mezi potíže zvukového systému společně s rádiem, navigací a parkovacími senzory.
Při příštím zapnutí blinkru tak může řidič slyšet dvě technicky odlišné věci. U starší konstrukce může skutečně pracovat přerušovač nebo relé, zatímco novější automobil může pouze reprodukovat jeho dávno známý akustický projev. V obou případech plní cvakání stejnou úlohu a dává řidiči průběžnou informaci, že funkce ukazatelů směru zůstává aktivní.
Zdroj: autoviny.sk, autoweek.com, illumin.usc.edu
Tags: blinkr, blinkry, používání blinkrů, zvuky