Praha se před 115 lety díky automobilce Laurin & Klement stala prvním městem rakousko-uherské monarchie, které zavedlo taxislužbu. Netrvalo dlouho a taxiverze spolehlivých laurinek sloužily i ve Vídni či Paříži.
Záměr zavést v Praze taxislužbu avizoval mladoboleslavský podnik o velikonočních svátcích roku 1907 na Mezinárodní výstavě automobilů v Praze. Časopis Epocha tehdy psal: „Z českých firem se repraesentovala největším počtem vozů čilá česká světoznámá firma Laurin & Klement, o níž možno říci, že její stánek byl z celé výstavy největší i nejzajímavější rozmanitostí vystavovaných předmětů.“ Redaktor upozornil také na „automobilní drožku taxametrovou s motorem 10/12 HP, kterou právě firma tato chce v Praze zavést“.
Zakladatelé značky Laurin & Klement, mechanik Václav Laurin a knihkupec Václav Klement, si od počátku svého podnikání uvědomovali význam dostupnosti individuální mobility širší veřejnosti. Ostatně první automobil Laurin & Klement Voiturette A patřil tehdy k cenově nejdostupnějším. V rámci Rakouska-Uherska se Mladoboleslavským brzy podařilo ovládnout trh, v roce 1908 připadalo na laurinky čelící konkurenci domácích i zahraničních výrobců více než 90 % prodeje vozidel do výkonu 10 koní.
Vzhledem k nevalné kvalitě tehdejších silnic a podstatně většímu komfortu, které poskytovaly vytápěné a prostorné železniční vagony, také příslušníci lépe situovaných vrstev cestovali do velkých měst raději vlakem. Autem se nechali dopravit jen na místní nádraží nebo z něj do hotelu či na místo schůzky. Václav Klement ale nikdy netrpěl provinčním uvažováním, inspiroval se moderními západními metropolemi s již tehdy hustým automobilovým provozem a se svým společníkem se rozhodl, že Praze dají punc světové metropole tím, že zavedou taxíky.
Taxi L&K: rázem s rázem velkoměsta
Onen slavný den v historii nejen pražské, ale bez nadsázky středoevropské taxislužby nastal 7. září 1907. Provoz autodrožek první den zkušebně zahájil vůz Laurin & Klement B2, sekundovaly mu automobily modelu C2. Od následujícího dne si mohli Pražané dopřát jízdu prvními čtyřmi taxíky.
Slovy populárního dobového časopisu Světozor se „automobilové drožky pražské rozjely náměstími a ulicemi, dodávajíce jim rázu velkoměsta. Drožky ty tvoří jistě bezpečný provoz budoucnosti, neboť vůči nim, až doprava jich poněkud se zlevní, marnou bude každá konkurence obyčejných drožek a fiakrů. Co dnes zdálo se sensační novinkou, za krátko nabude plného práva denní potřeby a nepostradatelného užívání obecenstvem.“ Dodejme, že nešlo o cirkusovou atrakci, oním „obecenstvem“ tehdy byla míněna veřejnost jako taková.
Cílové skupině zákazníků, tedy majetnějším občanům přijíždějícím do metropole vlakem, vyšli první taxikáři vstříc umístěním „štaftu“ před dnešním Masarykovým nádražím, ale také do Havlíčkovy ulice nebo Ferdinandovy třídy (dnešní Národní) a k Prašné bráně. Novinový inzerát firmy Laurin & Klement zdůrazňoval pohodlnou a levnou jízdu, o sazbách však dobové prameny mlčí. Dále se dočteme, že „výtěžek z jízdy prvého dne připadá městským chudým“, byl tedy odveden na charitativní účely. Taxíky – i když ne všechny – byly už tehdy opatřeny taxametry a výši jízdného bylo možné sledovat na mechanickém počitadle. Výraz taxametr se zanedlouho také začal užívat jako přezdívka pro automobilové drožky, o čemž svědčí dobové noviny, časopisy, filmy i vzpomínky pamětníků.
Luxus za monarchie i republiky
Navzdory optimismu současníků nerostla poptávka po službách taxi právě závratným tempem. O třináct let (a jednu světovou válku) později, roku 1920, bylo v Praze evidováno 40 vozů taxislužby. Venkov, tiskový orgán vlivné agrární strany, v červnu 1920 napsal: „Ve dnech všesokolského sletu projížděly městem autodrožky pražské Autodopravní společnosti, které budily pozornost zvláštní úpravou. Uvnitř vozu možno umístiti pohodlně čtyři osoby – drožky jsou barvy tmavozelené, uprostřed táhne se široký pás na dvířka a vzadu jest okřídlené kolo automobilové s monogramem A. S.“ Dodejme, že v roce 1925 křižovalo Prahu už celkem 470 taxi. O dalších osm let později jezdilo ulicemi města 1 156 taxíků a už jen sedm fiakrů a 33 drožek s koňským potahem. Před druhou světovou válkou se počet pražských taxíků blížil ke dvěma tisícům.
Automobily z Mladé Boleslavi samozřejmě stále patřily u taxikářů mezi nejoblíbenější značky. A postupně rostla i obliba taxislužby jako takové. Opět zalistujme ve Světozoru, kde najdeme třeba článek Šofér. Ten se novinářům svěřil, že pro drožkáře jsou nejmilejšími pasažéry milenecké páry. Nechají se totiž odvézt třeba na Jíloviště, tedy oblíbené výletní místo za Prahou. Zaplatí šoférovi večeři a ten na ně hodinku počká v restauraci, než je odveze zpátky do Prahy. Mimochodem těmto romantickým výletům taxíkem byl konec od válečného jara 1942, autodrožky poté kvůli úsporám paliva i z bezpečnostních důvodů směly převážet pasažéry pouze v hranicích pražského policejního obvodu a do několika přilehlých osad.