Jednačtyřicetiletý Tomáš Slavíček dostal pro leckoho šílený nápad: vydat se na motocyklu z Čech až do vzdáleného Vietnamu. A tuhle bláznivou ideu realizoval. Pojďme tohoto muže mnoha profesí vyzpovídat!
Jen těžko jsme mohli zvolit hezčí kulisy k rozhovoru. Plavíme se zátokou Ha Long v Tonkinském zálivu a cestovatel a vášnivý motorkář Tomáš Slavíček je připravený povyprávět o své interesantní výpravě.
Kdo je vlastně Tomáš Slavíček?
Pro některé dobrodruh, někteří mě znají jako učitele, někteří jako řidiče sanitky, jiní jako průvodce, turistu, fotografa. Spousta lidí mě zná jako kavárníka, protože jsem měl v Hanoji kavárnu. A mimochodem jsem vystudovaný „ajťák“.
Který miluje motorky.
Ano, který má rád motorky, k nimž přičichl poprvé ve Vietnamu. A od té doby se jich nepustil. Naopak zjistil, že jedna motorka k životu nestačí, že je potřeba mít minimálně dvě.
Taky člověk, který se vydal z Čech na motorce do Vietnamu…
Vypravil jsem se dva roky zpátky z Brna na Royal Enfieldu, na modelu Himalayan. Což se tedy nepovedlo úplně komplet, ale byla to neskutečná cesta! Naprosto bezvadných sedm měsíců v jedné stopě v sedle a neměnil bych.
V čem se to nepovedlo na 100%?
Nedostal jsem se do Pákistánu z Íránu. Docházel mi čas, finance, síla, víza, takže jsem to nakonec otočil, kousek přeletěl a pokračoval dál.
Celkově jsi ujel kolik kilometrů?
16 000 kilometrů úplně sám, byť jsem potkal některé motorkáře, ale vlastně nikdy jsme spolu nejeli. Z Brna mě vyprovázeli motorkáři – bylo to krásné. Ale nejzajímavější cestovatelé začali přicházet v Turecku, respektive v Íránu. V Íránu jsem třeba potkal na motorce jednoho českého chirurga.
Součástí původního plánu cesty byl rovněž Pákistán, kde si příroda nepřipravila zcela nejlepší podmínky…
Pravda, v Pákistánu byly ten rok obrovské záplavy. Po cestě tam jsem potkal jednu Francouzku, mimochodem na stejném stroji jako já, která to otočila. Jela dolů do Dubaje trajektem. Belgičana na úplně stejném Enfieldu, jenž to rovněž otočil. Jediný, kdo to projel, z motorkářů, které jsem potkal ten rok, byl mladý Němec, jenž však taky svou cestu úplně nedokončil. Chtěl až do Austrálie, ale skončil v Nepálu a už je zpátky doma.
V čem dalším byl problém?
Téhle cestě z Evropy se přezdívá Hippie Trail, podle hippíků, kteří v druhé polovině 20. století jeli přes podobné země do Indie a někteří i dál do Thajska. Jenže teď je hlavní problém dostat se po zemi z Indie dál. Hranice do Myanmaru jsou zavřené kvůli válce. Proto to všichni řeší tak, že buď dají motorku na loď, nebo do letadla v Nepálu a přeletí do Thajska. A samozřejmě nesmím opomenout stále větší byrokracii. Před patnácti, dvaceti lety to bylo snazší, protože to bylo otevřenější a teď chtějí všichni papíry, prachy, ale už to není takové svobodné cestování, byť na motorce si myslím, že ta svoboda je stále největší.
Kdybys měl vypíchnout jeden nejsilnější příběh z cesty, co by to bylo?
Mám spoustu historek okolo, často to jsou ale historky ne úplně vhodně k veřejnému publikování (smích). Nicméně cestovatelsky mi hrozně dobře bylo v Turecku a v Íránu. To nejsilnější, co si pomatuju kromě íránského pohostinství, tak zmíním překračování hranic z Turecka a zpátky do Turecka, protože to bylo peklo. Fakt masakr!
Proč?
Po cestě do Íránu jim na hranicích přestal fungovat internet, takže nikoho nepouštěli. Stál jsem v řadě se sto lidmi, namačkaní na sobě, tělo na tělo, skoro čtyři hodiny. A na turecké straně jim naopak nefungoval rentgen na kamiony, takže se rozhodli, že nikoho nepustí – ani osobní auta, ani motorky. Trvalo to asi sedm a půl hodiny, než jsem se dostal zpátky do Turecka za západu Slunce. Cítil jsem se v tu chvíli hrozně svobodně.
A stalo se ti něco dramatického, kdy ti šlo vyloženě o život?
Vyloženě o život ne, já jsem se po té cestě uklidnil, připadal jsem si bezpečně neustále. V Turecku jsem zapomínal na řídítkách telefon jako navigaci, v Íránu taky. V Turecku den od hranic jsem zapomněl klíčky v motorce, šel jsem se podívat na nějakou pevnost. Zjistil jsem to až po půl hodině. Neskutečně jsem se bál, ale motorka tam byla, všechny brašny, nic se neztratilo. Tak spadla ostražitost, která se zpátky nahodila až v jihovýchodní Asii. Cesta přes Vietnam je nejvíc vydřená, jel jsem ji několikrát a počasí je tady nepředvídatelné. Za každou zatáčkou může být na zemi rýže, nebo zaparkovaný kamion. Tam člověk nikdy neví. Po těch šesti měsících, myslím, jsem si sáhl na dno, co se týče únavy a všeho.
Zmínil jsi, že Vietnam byl nejnáročnější, přitom v Česku se mnohdy vnímá Vietnam jako země zaslíbená motorkám…
Vietnam určitě je země zaslíbená motorkám. Nejnáročnější pro mě to bylo kvůli té únavě. Že člověk je sám se sebou. Po těch měsících začnou vyplouvat staré věci, které si dřív v sobě nevyřešil. Teď jsem na ně měl čas – na přemýšlení nad svou minulostí, přítomností, budoucností – prostě vším. Začal jsem rekapitulovat, aniž bych chtěl. Během cesty po Vietnamu mi navíc dennodenně pršelo, takže jsem byl furt mokrý, každý večer jsem zul boty a vylíval jsem z nich vodu. V kombinaci s tím začala být večer více zima, do toho jsem chytil nějakou nemoc, takže jsem putoval s horečkou.
Vnímal jsi tu cestu určitým způsobem i terapeuticky?
Nebylo to v plánu, ale ta cesta vždycky taková je. Na té cestě člověk neřeší deadliny a má tam prostor vyřešit věci, o kterých možná ani nevěděl. To je součást té cesty a je to strašně dobře.
Já to mám taky při řízení auta, i když samozřejmě v menším měřítku, kdy člověk musí dávat pozor, ale na druhou stranu nechává myšlenky zvláštním způsobem plout.
Na té motorce je to ještě umocněnější. Je tam hromada času přemýšlet. Nejvíc jsem jel asi jedenáct a půl hodiny během jednoho dne.
Udržet koncentraci ale musí být šíleně složité, ne? Podcenil jsi něco během té cesty?
Snažil jsem se nepodcenit hlavně stav motorky, protože si myslím, že když člověk jede sám, tak musí vědět, že stroj, který s ním jede, musí být v dokonalém stavu. Myslím, že jsem trochu podcenil Vietnam, protože „nepromoky“ jsem nechal v Turecku. Říkal jsem si, že si je v Asii koupím a nikde na mě neměli velikost. Takže jsem jel v krátkých, které mi byly pod kolena a k loktům. Vypadal jsem jako pako, a samozřejmě jsem byl furt mokrý. Občas jsem si musel dávat ráno víc pozor. Protože já většinou vyjíždím hodně brzo, abych už ve dvě ve tři hodiny odpoledne byl na místě, kam se chci dostat a měl jsem odpoledne pro sebe. Takhle jsem se málem vysekal v Íránu, protože jsem podjížděl most, byla tam kaluž, podklouzlo mi zadní kolo, což jsem vůbec nečekal. Ještě jsem nebyl v takovém pozoru.
Máš nějaký rituál, který dodržuješ?
Před snídání si zacvičím, dám si jógu nebo strečink. Já většinou cestu na další den plánuju večer předem, kdy si zjistím, kam chci dojet. Ubytování si bookuju až během cesty. Ráno vím kudy jedu, už to mám vše nasázené v mapách. Pak ještě poděkuji motorce.
Patříš tedy mezi ty, kteří si povídají se svým strojem?
Vždycky. Myslím, že to k tomu patří. Motorka je kamarádka, takže na ni mluvím. Když jsem dostal ten smyk v Íránu, tak vzápětí proběhla děkovačka, poplácání po nádrži.
Ty jsi v úvodu řekl, že jsi přičichnul k motorkám až ve Vietnamu, takže jako mladého tě motorky nebraly?
Vůbec. Když jsem žil v Česku, tak pro mě motorkáři byli dárci orgánů. Když jsem ale přijel do východní Asie, tak jsem zjistil, že to bez motorky nejde. Abych v Asii mohl nejen přežívat, ale i žít – tak tu motorku prostě potřebuju. Takže jsem se naučil jezdit v Hanoji za toho provozu, co tam je.
Tam je to blázinec!
Jo, rovnou jsem skočil do vody. Já to takhle mám se vším, že do toho potřebuju skočit. Když jsem se chtěl naučit fotit, tak jsem začal psát pro fotografický časopis – bez jakýchkoliv zkušeností. Aniž bych uměl psát, aniž bych uměl fotit. Bylo to brutální, ale vypracoval jsem se tak, že jsem po pár letech měl svoje vlastní výstavy.
Co tě ve Vietnamu z motoristického pohledu překvapilo nejvíc?
Musíš počítat s tím, že každý na té silnici může být blbec, včetně tebe samotného. Z našeho evropského pohledu to možná vypadá, že se všichni zbláznili, že jsou opilí, že tam nikdo nemůže mít řidičák. Funguje to na jiných pravidlech.
Když budeme konkrétní, zmiň nějaké pravidlo.
Vůbec neřešíš, co se děje za tebou. Spousta motorek nemá zrcátka – oni na ně nekoukají. To já na ně koukám pořád, abych věděl, co se za mnou děje, co si mohu dovolit – oni ne. Spousta motorek, které jsem si ve Vietnamu půjčil, je neměla. Když jsem si je chtěl nechat přidělat, tak na mě koukali s otevřenou pusou.
Dostalo mě taky, že člověk jako chodec často chodí po silnici, že chodníky v podstatě nevyužívá.
Chodníky především ve velkých městech slouží pro parkování motorek, zvlášť v Hanoji. Hanoj, co se týče dopravy, platí za největší blázinec. Ověřil jsem si to teď, když jsem jel ze Saigonu do Hanoje. Tam je to lokty na lokty.
Dávají se tady vůbec pokuty?
Jasně! Nemáš přilbu, dostaneš pokutu. Jedeš rychle, dostaneš pokutu.
Je nějaký zlozvyk, který mají vietnamští řidiči?
Koukají do mobilu za jízdy. Jedou, jedna ruka řídí, druhá vyřizuje agendu na sociálních sítích.
Naopak – za co bys pochválil vietnamské motoristy?
Odpustí hromadu chyb, které uděláš. Přežil jsem to jen díky jejich benevolenci. Počítají s tím, že člověk může udělat doslova cokoliv.
Tvůj záběr je pestrý, na čem právě teď děláš?
Je toho zase víc. Kromě toho, že jsem copywriter a starám se o české turisty tady ve Vietnamu, v Thajsku, Laosu a Kambodži, tak píšu knížku o kavárně, kterou jsem měl v Hanoji. Dá-li bůh, moje zdraví a můj čas, tak to letos snad dokončím. Protože historek jsem nastřádal hromadu. Každopádně je to jedna z věcí, která chce ven. Což jsem si uvědomil právě na té cestě na motorce.