Jak nejlépe otestovat Mercedes-Benz Marco Polo? Ideální je pětidenní trip k jezeru Laago di Garda a taky na skok do Dolomit. Co všechno jsme stihli a jak obstál náš obývák, kuchyň i ložnice na čtyřech kolech s třešničkou v podobě vzduchového podvozku Airmatic?
První kilometry
Vyrážet ve středu ráno z Prahy se zprvu zdálo jako ideální plán. Cestou nás však zdrželo několik kolon, a ne vždy jsme tak mohli využívat potenciálu 237 koňového naftového biturba, které konkurenti mohou mercedesu jen tiše závidět. Pozitivní na situaci bylo jen číslo spotřeby, která se držela přesně na sedmi litrech.
Do městečka Riva del Garda jsme místo po zhruba sedmi hodinách dorazili po téměř deseti. Poněkud otrávení z neustálého popojíždění jsme se šli na chvíli protáhnout nohy, než zamíříme do údolí kousek od jezera Ledro, kde jsme měli vyhlédnutý spot na spaní. Místa na spaní už léta vyhledáváme přes aplikaci Park4night a nedáme na ni dopustit. Na co vás už aplikace neupozorní, to je například výskyt medvědů, kteří jsou v této oblasti jako doma. My jsme to štěstí bohužel (nebo bohudík) neměli a žádného neviděli.
Vítejte v bouřce
V dálce trochu hřmělo (což není naše oblíbená disciplína), tudíž plán byl jasný – co nejdříve zvednout střechu a připravit spaní, uvařit večeři a užít si konečně po dlouhém dni chvíli klidu. Na tomto autě s výškou téměř 180 cm oceňuji, že při zvednuté střeše si při vaření pohodlně stoupnu a nemusím se hrbit. Možná se to zdá jako detail, ale věřte mi, že jej opravdu oceníte. Dřez mám také hned po ruce, stejně jako zásuvky se zásobami, papírovými utěrkami i kořením. Vše má své „tak akorát velké“ místo – za cesty to nerachtá a nejezdí sem a tam, to by vás po pár hodinách, případně pár serpentinách, dokázalo pěkně otrávit.
Přes noc vydatně sprchlo, střešní spaní však obstálo na výbornou a stejně tak svou úlohu plnila na 100 % i boční markýza. I přes déšť bylo relativně teplo, tak jsme využili praktické boční větrání se zapínáním na zip, bez kterého si letní noci neumím představit.
Ráno jsme se naštěstí probudili do slunečného dne, plánovaný výšlap na Cima Oro jsme tak mohli uskutečnit. Snídani rozhodně nepodceňujeme ani na cestách a díky lednici jsme si tak mohli dopřát i luxus v podobě jogurtu a mléka do kávy. V zimě je to bez problémů v jakémkoliv autě, pokud ale cestujete v teplejším období, bez lednice by některé oblíbené součásti jídelníčku byly trochu v nevýhodě. O perfektně nachlazeném italském víně každý večer ani nemluvě. Víko lednice je designově úplně stejné jako zavírání vařiče i dřezu, vše tedy perfektně ladí a interiér je doslova pastvou pro oko. Stejně tak je tomu i v případě kokpitu vozu, kde lze vytknout jen to, že si pořádně nemáte kam odložit telefon, peněženku a jiné drobnosti, které potřebujete takřka neustále.
Oproti předchozí testované verzi se ovládání přídavného topení, ledničky, světel a třeba informace o hladině čisté vody šikovně implementovalo do velkého středového displeje, čímž přibylo trochu prostoru navíc.
První den, první vrcholek
Po úklidu a sbalení jsme se přesunuli jen pár minut na začátek trailu na vrcholek prvního dne. Začali jsme zlehka – zhruba 9 kilometrů tam i zpět a převýšení celkem 900 metrů není úplně nejnáročnější, terén byl navíc celkem příjemný. Jakmile jsme prošli poněkud nudný začátek v lese, dostali jsme se na zelené louky a pastviny a mohli se tak už po zbytek cesty kochat jezery a ostatními bližšími i vzdálenějšími vrcholky. A protože na konci každého výletu (nebo aspoň na jeho nejvyšším bodě) je nejlepší svačina, strávíme na Cima Oro téměř hodinu.
Po příjemném zahřívacím dni se vracíme do údolí Concei, kde trávíme i druhou noc. Proč stejné místo? V okolí jezera Ledro není příliš spotů, kde by se dalo zaparkovat a přespat – místa jsou buď placená, kempování je zakázáno nebo jde o kousek rovné plochy někde vedle hlavní cesty, kde to pro klidnou noc ideální zrovna není. Navíc jsme nechtěli provokovat místní.
Deset pohledů na Lago di Garda
V pátek jsme měli v plánu hike lemovaný vyhlídkami na Lago di Garda se začátkem v malinkatém městečku Pregasina. Protože se rozprostírá na skále u největšího italského jezera, je jasné, že cesta k začátku trasy bude poněkud úzká a klikatá. Naštěstí Mercedes-Benz v tomto provedení není žádný neforemný obr, ba naopak – neměli jsme nejmenší problém projet úzkými jednosměrkami starého centra ani zaparkovat na jedno ze tří nebo čtyř míst u místního kostela.
S batohy na zádech a po důkladném natření opalovacím krémem vyrážíme na značenou trasu. Po tom, co mineme posledních pár domů, se napojujeme na lesní cestu a začínáme stoupat. Vše je době značené a hezky přístupné. Pozor musíme dávat jen na cyklisty, pro které je okolí jezera jako stvořené. Zatímco my vyhledáváme vrcholky kopců a hor pro jejich výhledy, pro cyklisty je to vždy jen začátek té zábavnější cesty druhým směrem. Po zhruba hodině a půl se už uvelebujeme na vyhlídce poblíž Punta Rocchetta, vytahujeme svačiny a pití, a kocháme se tou krásou. Cestou dolů míjíme několik vyhlídek na celé jezero a nám se ze rtů v jednom kuse derou slova jako „nádhera“, „dechberoucí“ nebo „neskutečný“. Když je dobré počasí, můžete opravdu vidět téměř až na druhý konec jezera, což je něco přes 51 kilometrů. A to je zkrátka zážitek.
Překvapivě v okolí Lago di Garda není naše Marco Polo zdaleka jediné, především s německou statní poznávací značkou jich je tu povícero. Jsem až překvapený, kolik jich potkáváme, standardním znamením se pro mě stává nálepka Dekra na pátých dveřích, která potvrzuje, že plyn je v pořádku. Společně s „véčkem“ místním cestám a dálnicím kralují také Volkswageny Multivan a California.
Vzhůru do hor
Na večer jsme měli naplánovaný přesun do Dolomit. Zhruba dvě hodiny jízdy na severovýchod, zastávka v obchodě pro místní potraviny a povinná dávka zmrzliny nás příjemně naladila na večerní odpočinek. Zaparkovali jsme u lesa nad městečkem Vigo di Fassa, kde jsme měli dokonalé soukromí i klid.
V sobotu ráno jsme si v nejbližší kavárně dopřáli cappuccino, trochu nasáli atmosféru milovaných Dolomit a těšili se na poslední zážitek. Opět jezero, ale prostředí diametrálně odlišné. Trek to byl ze všech dnů nejnáročnější – od parkoviště to sice dalo jen necelých 7 kilometrů, téměř 1200metrové převýšení a místy podmáčený nebo suťovitý terén však vydají za cestou i dvakrát tak dlouhou. Nejlepší na tom ale je, že do poslední chvíle nevidíte chatu, ke které jdete – nerozčiluje vás tedy opět další vrcholek, který musíte k jejímu dosažení zdolat, což jinak může být poněkud demotivující.
Cestou jsme potkali jen několik místních lidí (nechápu), kteří se pak u velkého jezera doslova ztratili a každý tak měl docela pěkný kus místa pro odpočinek jen pro sebe. Musím říct, že za roky, co do Dolomit jezdíme, jsme takhle prázdné místo ještě nezažili (nechápu podruhé).
O to příjemnější zážitek to ovšem byl. S výhledem na průzračnou vodu a kolmé okolní hory jsme si dali chleba s paštikou, naše guilty pleasure, a po hodině rozjímání se pomalu sbírali na sestup.
Na cestu zpátky do Prahy jsme se pomalu vydali už v sobotu večer – přes Brennero bývá dost provoz, pak potkáte nehodu a je to. Navíc představa, že v neděli dorazíme domů dřív než v pět, byla hodně příjemná. Poslední přespání tedy patřilo našemu už tradičnímu místu u německých hranic – z jedné strany les, z druhé pastvina a na kraji vesnice. Co víc si přát?
Cestování s véčkem
Při pohodové dálniční rychlosti 110 kilometrů v hodině se spotřeba paliva dostala na neuvěřitelných 6 litrů na 100 kilometrů. Pokud ale chcete, můžete si na německé dálnici vychutnávat i rychlosti kolem 180 kilometrů v hodině při necelých 3000 otáčkách za minutu, 160 na tachometru na rovných 2000 otáčkách a českou 130 při 1500 otáčkách.
Automatická převodovka 9G-Tronic je standardně dodávanou devíti stupňovou automatickou převodovkou, jež si s motorem rozumí na jedničku. Přeřazení je neznatelné a dokonce i při velmi nízkých otáčkách motor neobtěžuje vibracemi nebo duněním. Ovládání pákou pod volantem je chytré a nikde nepřekáží – zvlášť to oceníte při otáčení sedačky nebo při procházení od volantu do obytné částí vozu. Snad jen při průjezdech horskými serpentinami mám pocit, že je převodovka lehce zmatená, neví občas, co přesně dělat. Poradím si a ovladačem přepínám na sportovní režim a je po problému. Stále na jedničku s hvězdičkou.
A pohon jen zadních kol? Pokud nepojedete nikam do hor, kde by se válel sníh, rozhodně to problém nebude. Auto se řídí krásně, ochotně zatáčí a v kombinaci se vzduchovým podvozkem Airmatic je jízda příjemně pohodlná.
Tím nejsilnějším argumentem, proč si připlatit a vybrat si zrovna Mercedes-Benz, jsou pro nás právě motor a převodovka. V téhle třídě vozů si prostě kupujete špičkovou technologii, což pocítíte opravdu při každé cestě. Navíc zůstatková hodnota vozu do budoucna nijak výrazně ztrácet nejspíš nebude, jde tedy o investici, která se vyplatí.
Štítky: Mercedes-Benz, Mercedes-Benz Marco Polo, Mercedes-Benz třídy V, Mercedes-Benz V 300 d, obytný vůz, test