Kdyby se člověk v první třetině 20. století ocitl u závodní trati v Evropě, téměř všude by viděl jedno a totéž. Hluk motorů, vůni benzinu a kolem samé muže. Výjimkou byla jediná žena, která dokázala jet s nejlepšími z nich: Eliška Junková.
Narodila se 16. listopadu 1900 v Olomouci jako dcera zámečníka. Jméno v rodném listu znělo Alžběta Pospíšilová. Přezdívky Eli nebo Eliza, odvozené z německého Elisabeth, ji nakonec přivedly ke změně jména na Elišku. Už jako velmi mladá vynikala talentem na jazyky, takže nastoupila jako korespondenční úřednice v místní pobočce Pražské úvěrní banky. Právě tam si jí všiml její budoucí manžel, bankovní úředník Vincenc „Čeněk“ Junek, o šest let starší mladík z chudých poměrů, který si vlastní pílí budoval kariéru.
Přečtěte si také:
Jejich vztah rozhodně nebyl jednoduchý. Když byl Junek převelen do Brna, Alžběta ho následovala, ale společné plánování budoucnosti se střídalo s rozchody. Ona se necítila na sňatek, toužila poznat svět a nakonec odešla do zahraničí. Nějaký čas žila ve Francii, kde pracovala v zahradnictví u Antibes, poté ve Švýcarsku, kde si dál zdokonalovala jazyky. Přesto věděla, že Čeněk na ni doma čeká.
Po návratu zjistila, že její partner propadl automobilům a začal závodit. Zájem o vozy brzy sdílela i ona. V roce 1921 se stala jednou z prvních žen v Československu, která získala řidičský průkaz. Ve stejném roce odjela na pařížský autosalon, kde se setkala s konstruktérem Ettorem Bugattim. Jeho vozy ji nadchly natolik, že z Paříže odjížděla s dohodou o nákupu prvního společného závodního auta.
V létě 1922 se z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková. O svatební cestě v klasickém slova smyslu nemohla být řeč. Mladí manželé ji pojali jako trénink na závod Karlovy Vary – Mariánské Lázně. Eliška následovala manžela na závody, sledovala tréninky a brzy si sama sedla za volant. Kvůli drobné postavě si musela podkládat sedadlo polštáři, aby dosáhla na volant i pedály, ale na trati jí to nijak neubíralo na rychlosti.
Sláva, tragédie a žena, která předjela muže
První závod odjela v září 1924. S vozem Bugatti T30 vyhrála závod Lochotín – Třemošná ve dvoulitrové třídě a ukázala, že na trati není jen „doprovod“ slavnějšího manžela. Už na jaře 1925 se jí podařilo porazit i samotného Čeňka: celkově dojela první a oba manželé vyhráli své kategorie. Podobné úspěchy začal pár sbírat v závodech po celém Československu a Eliška se postupně přesunula i na mezinárodní scénu.
Zlomovým okamžikem se stalo její účinkování v závodech do vrchu a na okruzích. V roce 1926 vybojovala historicky první vítězství ženy v mezinárodním závodě do vrchu na trati X. Zbraslav – Jíloviště. Následovala pozvánka od Švýcarského autoklubu na závod do vrchu Klausenpass, kde dojela druhá. V roce 1927 se postavila na start první Velké ceny Německa na Nürburgringu a v extrémně náročném závodě skončila čtvrtá celkově a první ve své třídě. V době, kdy se ženám za volantem sportovních aut spíše posmívalo, šlo o výkon, který obletěl Evropu.
Přečtěte si také:
Vrchol její kariéry přišel s legendární silniční soutěží Targa Florio na Sicílii, považovanou tehdy za nejtěžší závod světa. Poprvé startovala v roce 1927, ale musela odstoupit z druhého místa po poruše řízení na voze Bugatti T37. O rok později se vrátila s typem T35B. Ve druhém ze pěti kol byla v čele závodu, technické problémy s vodním čerpadlem ji však stály několik pozic. Přesto závod dokončila na skvělém pátém místě. Vítěz Albert Divo jí po dojezdu osobně poděkoval za těžký souboj.
Ve 20. letech tak skutečně platila za nejrychlejší ženu světa a jako jediná žena v historii závodů Grand Prix se výkonem vyrovnala nejlepším jezdcům. Po návratu ze Sicílie se z ní stala hvězda. Když projížděla Prahou v Bugatti s Čeňkem po boku, doprovázely je zástupy motorkářů a nadšené davy. Eliška sama začala uvažovat o konci aktivního závodění. Věřila, že dosáhla všeho, čeho mohla, a chtěla se stát spíše manažerkou manželovy kariéry.
Osud však rozhodl jinak. V roce 1928 při Velké ceně Německa došlo k tragické nehodě. V jednom z oblouků dostal vůz Čeňka Junka smyk, jezdec byl vymrštěn z kokpitu a hlavou narazil na skálu. Jel bez helmy, objednaná přilba mu totiž nepřišla včas. Zbylí českoslovenští jezdci, včetně Elišky, z úcty k němu závod vzdali. Pro ni to znamenalo okamžitý konec kariéry. Ani přes osobní prosby Ettora Bugattiho už nikdy do závodního vozu nesedla jako závodnice.
Přečtěte si také:
Motory a auta však z jejího života nezmizely. Spolupracovala s Československým autoklubem pro Moravu a Slezsko, podílela se na vzniku Masarykova okruhu v Brně, působila jako ambasadorka značky Bugatti. V první polovině 30. let pomáhala firmě Baťa s vývojem pneumatik a v oboru zůstala až do penze.
Po manželově smrti se odstěhovala z bytu v paláci Lucerna na Václavském náměstí do vily „Na krásné vyhlídce“, kde dnes sídlí velvyslanectví Španělska. Později se provdala za sportovního a motoristického novináře Ladislava Kháse, manželství trvalo do roku 1976. Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 v Praze ve věku 93 let. Ti, kteří ji znali, na ni vzpomínají jako na milou, kultivovanou dámu, která si i za volantem závodního vozu zachovávala ženský půvab a eleganci.
Odkaz, který dnes připomíná i poštovní aršík
Příběh ženy, která dokázala vyhrávat v závodech Zbraslav – Jíloviště, uspět na Nürburgringu a dojet pátá v Targa Florio, nyní připomíná i nová poštovní emise. Česká pošta ve středu 26. listopadu uvedla do prodeje příležitostný písmenový aršík „Eliška Junková“. Grafika aršíku stylizovaně zachycuje scénu z dobového automobilového závodu a odkazuje k atmosféře 20. let.
Na aršíku jsou dvě známky. Označení písmenem „A“ odpovídá ceně 36 korun, písmeno „E“ pak hodnotě 48 korun. Celkový náklad činí 26 tisíc kusů. Aršík bude k dispozici na vybraných pobočkách České pošty a v jejím e-shopu. Pro filatelisty jde o zajímavý sběratelský kousek, pro ostatní o drobnou, ale výmluvnou připomínku ženy, která se ve své době nebála jet rychleji než většina mužů.
Platíte za autopojištění zbytečně moc?
Najděte nejlevnější nabídku během 2 minut a ušetřete až 4 500 Kč.
🔍 Porovnat ceny zdarmaNezávazné srovnání • Okamžitý výsledek