Určitě už jste někdy v nějakém tom automobilovém muzeu byli. Jsou si většinou hodně podobná a tak záleží jen na tom, jakou značku preferujete. Pokud například tíhnete k vozům Porsche, určitě doporučujeme vyrazit do Stuttgartu, kde je tovární Porsche muzeum. Pokud preferujete raději roztočenou modrobílou vrtuli, vyrazte do Mnichova, kde sídlí muzeum BMW. A pokud se chcete vrátit o 50 let zpět a zažít dost smutnou automobilovou dobu, pusťte si přiložené video.

Možná chcete oponovat. Vždyť před 50 lety byl automobilismus v rozpuku a automobilky chrlily jeden báječný vůz za druhým. Máte pravdu, ale nebylo tomu tak všude. V Číně si ještě v devadesátých letech běžný člověk nemohl koupit a vlastnit auto. Tato výsada tam byla jen pro pár vyvolených. Byl jí ale Luo Wen-jou, tedy hlavní postava z videa.

Ten prý auta miloval asi odjakživa, a když měl to štěstí a po škole mohl nastoupit jako vládní řidič, splnil se mu jeden z dětských snů. Ten druhý ale byl ještě silnější. Chtěl totiž auto vlastnit. A když měl našetřeno dost peněz, prostě si ho koupil. Jako jeden z mála v zemi, kde jste donedávna nesměli mít ani víc dětí, Luo měl auto. Vzpomíná, že když začínal jezdit, neexistovala na silnicích světelná signalizace nebo značky. Dopravu řídili jen policisté a zdravý rozum řidičů.

 

Ale tím jedním autem to teprve všechno začalo. Luo se rozhodl, že bude auta sbírat, navíc jen čínské produkce, což z jeho muzea dělá ještě zajímavější místo. Čínské automobilky, které jsou dnes skloňovány pro své plagiátorství, totiž mají historii už v padesátých letech. A mimochodem. Už v té době kopírovaly německou a americkou automobilovou produkci.

Nebudeme řešit tamější politiku, nebudeme řešit ani kvalitu těch aut. Luo je prostě stejný automobilový nadšenec, jako jsme my všichni. A to své nadšení proměnil v úžasné místo. To vše v podmínkách, které jsou složité i pro obyčejné lidské přežívání. Podle rodiny, je Luo blázen. Podle nás proste frajer.