Scania koncem loňského roku představila novou generaci nákladních automobilů na městské využití pro distribuční a transportní činnosti uvnitř, kolem a mezi městy, ale i pro svoz odpadu a komunální a záchranné vozy. A já jsem vyrazil do testovacího centra do Švédska, abych se s nimi blíže seznámil. Posadil jsem se za volant hasičského speciálu a svezl se s ním po testovacím polygonu.

Vzpomínáte si, čím jste chtěli být jako malí? Já si pamatuju, že mezi má vysněná zaměstnání tehdy kromě astronauta patřil také popelář a hasič. Vzpomínám si, že to tenkrát byli takoví mí dětští hrdinové. U hasiče a astronauta je to jasné, ale u popeláře si vlastně dodnes nevybavuju proč. Díky českému zastoupení nákladních automobilů Scania jsem si alespoň na chvíli a zlehka mohl vyzkoušet, jak se hasiči cítí ve svých autech.

Vyrážíme na polygon

Když ráno před hotelem sedám do auta a vezou mě na testovací polygon Scanie ve městě Södertälje asi 40 kilometrů od Stockholmu, ještě přesně nevím, co mě tam čeká. Že tam budou nové městské a příměstské modely jsem ale věděl, ale stále jsem nevěděl, že tam budou i dvě hasičská auta, se kterými se budu moci svézt.

V areálu testovacího polygonu je několik kilometrů silnic. Najít tu lze nejen široké bulváry, ale i městské uličky s mnoha nástrahami, křižovatky, kruhové objezdy, dlouhé rovinky či utažené zatáčky. Vyzkoušet si tu tak můžeme prakticky všechno. Jen ne rozbité silnice. Ty tady nemají – ani na polygonu a překvapivě ani na běžných silnicích. A to i přesto, že tamější instruktoři nám prozradili, že sníh tady byl sníh ještě koncem dubna!

Nová generace Crew Cab

Obě dvě hasičská auta byla postavena na nové generaci Crew Cab, o níž Scania tvrdí, že jde “pravděpodobně nejlepší posádkovou kabinu na světě”. Značka nabízí dvě velikosti kabiny, jež jsou založeny na kabinách řady P. Delší verzi si zároveň lze objednat ve dvou různých výškách střechy: nízká (kterou volí většina zákazníků) nebo normální. Prodloužení kabiny, bez ohledu na variantu, je umístěno v zadní části kabiny (namísto jeho současného začlenění doprostřed).

Sezení může být zajištěno samostatnými sedadly nebo lavicemi a obě možnosti mohou být vybaveny různými konfiguracemi bezpečnostních pásů, v závislosti na tom, jestli má posádka na sobě záchranářské vybavení. V autě, se kterým jsme se svezli, byly dvě možnosti zadních sedadel – pro hasiče jen v obleku a pro hasiče s nasazeným dýchacím přístrojem na zádech. Pro snadnější nástup a výstup hasičů do/z auta, byly upraveny nástupní schody i samotný prostor dveří, kam přibylo několik madel a držadel vyvedených v nápadné žluté barvě.  

Prostor pro posádku může být také vybaven například samostatnou klimatizací nebo topným systémem, jež se dají ovládat manuálně nebo automaticky ve spojení se základním systémem vozidla. V rámci možné výbavy je možné poručit si bezpočet funkčních prvků, namátkou je možné auto vybavit vysokým sáním vzduchu, vertikálním směrem výfuku či různými možnostmi pomocných náhonů – například řešení s elektricky ovládanou třetí nápravou a tak dále. Konfiguraci se prakticky nekladou žádné meze.

Spoustu pomocníků má i řidič a spolujezdec. Pro bezpečnější manévrování je to například okénko ve spolujezdcových dveřích “Scania City Safe Window” (ve všech verzích kabin řad P a L) anebo panoramatický kamerový systém s monitoringem celého okolí automobilu. Na auto se tak řidič může dívat z ptačí perspektivy, přičemž obraz se mu zobrazuje na velkém displeji přímo nad jeho hlavou. Z panoramatického pohledu lze přepínat i na jednotlivé kamery. Samozřejmostí jsou sice všudypřítomná velká vnější zpětná zrcátka, ale ta neumějí například zprostředkovat obraz přímo za auto.

Z hlediska techniky je možné CrewCab objednávat se všemi verzemi motorů Scania DC09 a DC13. Kombinovat je přitom lze s automatizovanými převodovkami Scania Opticruise nebo s automatickými převodovkami Allison. A to je právě nejčastější volba hasičů a vybaveno jí bylo i toto konkrétní auto.

Za volantem hasičského auta

Stejně jako při mé první zkušenosti s nákladními auty, kde jsem se posadil za volant pracovního terénního modelu Scania XT, je i rozjezd s tímto kolosem (jel jsem s delší verzí kabiny) vlastně úplně jednoduchý. Stačí, abyste měli nějaké zkušenosti s osobními auty a mysleli na to, že tohle je mnohem širší, delší, vyšší a těžší. Nejdůležitější pro mě bylo hlídat si pravé vnější zpětné zrcátko, abych věděl, kde mám pravá kola. Nakonec to ale nebylo nic složitého, protože kabina je tvarovaná tak, že z pozice řidiče víte, kde máte pravou stranu. A to i při manévru, který byl na testovací trati připraven. V zatáčce tam byla rozestavěna blikajícímu hasičskému speciálu uhýbající auta, mezi nimiž jsem musel provést vyhýbací manévr ve tvaru několika esíček.

Moje nízká rychlost a zároveň jistota toho, že se auta nepohnou, způsobila, že šlo o docela jednoduchý manévr. Ovšem představa toho, že se to děje v městském mumraji se zmatenými řidiči, nepozornými chodci dívajícími se do mobilních telefonů a poslouchajícími hudbu, tudíž nevnímajícími okolí, je děsivá. Tím spíš, když si uvědomím, že nádrž na vodu by měla být naplněna do plné kapacity (až 3000 litrů), což výrazně zvyšuje těžiště. Auto na polygonu mělo v nádrži prý jen tisíc litrů – bohužel nemohu posoudit rozdíl chování s prázdnou, z třetiny naplněnou a s plnou nádrží vody.

Překvapilo mě, jak mohutně zatahuje motor. Podle nápisu P360 u pravého přední světla lze poznat, že tento hasičský speciál je s kabinou typu P a pohání ho motor s 380koňovým výkonem. Jeho objem je devět litrů a disponuje opravdu velkým točivým momentem, jehož maximum činí 1700 Nm. Instruktor, který se mnou jel v autě, na výjezdu z ostré pravé zatáčky říká: “Can you see this uphill road? Push the full throttle!” A jak řekl, tak jsem udělal. Sešlápl jsem plynový pedál až na zem a “moje” hasičská Scania ožila. I do kopce velice slušně přidávala.

Objel jsem dvě kola, naučil se používat motorovou brzdu (retardér tohle auto nemělo) a uvědomil jsem si ještě víc, že jezdit s takovým autem pod majáky v běžném provozu plném zmatených řidičů a chodců je vážně adrenalinová záležitost. Mimochodem, svoje dvě kola jsem odjel také s blikajícími LED majáky a užíval jsem si to jako malý kluk… 🙂

V plné polní…

Na závěr jsem využil i možnosti obléci se do hasičského obleku s plným dýchacím přístrojem na zádech a škodolibí instruktoři mě navlékli i do celoobličejové dýchací masky. Moje už dávno netrénované tělo si s tím sice na pár minut včetně několika koleček kolem auta, ale i nástupu a výstupu do něj poradilo, ale kdybych si měl představit, že v tom musím vydržet třeba i několik hodin v plném nasazení u požáru, padaly na mě mdloby. K hasičům a jejich práci mám teď ještě větší respekt.

Foto: Gustav Lindh, Pavel Srp