Dopravní nehoda představuje velkou psychickou zátěž na všechny její účastníky. Studie společnosti Nextbase zkoumala vnímání vzpomínek na krizové a nebezpečné situace s překvapivými výsledky. Více než dvě třetiny řidičů si nepamatuje důležité detaily.
Výzkum lidského mozku v souvislosti se stresovými situacemi, kterými jsou i dopravní nehody, ukazuje, že mozek reaguje prostřednictvím prastarého mechanismu „boj nebo útěk“. Aktivace amygdaly a hypothalamu spouští uvolňování stresových hormonů, které připravují tělo na přežití. Tato reakce může být prospěšná krátkodobě, protože zlepšuje soustředění a rychlost reakcí. Tuto oblast detailně zmapovala studie, publikovaná Vinodem Menonem a Lucinou Uddinovou v roce 2010 a výzkum Krishny Sridharana z roku 2008. Jejich výzkumy využily funkční magnetickou rezonanci (fMRI, zobrazovací technika, která měří mozkovou aktivitu sledováním změn v průtoku krve), aby ukázali, jak mozkové sítě interagují v krizových situacích.
Studie ukazují, že tato reakce může být prospěšná krátkodobě, kdy zlepšuje soustředění, rychlost reakcí a fyzický výkon. V situacích, jako jsou dopravní nehody, může tento typ reakce člověku pomoci zvládnout krizové podmínky a rychle se rozhodovat. Nicméně dlouhodobý stres nebo opakované stresové situace mohou vést k negativním dopadům, jako jsou poruchy paměti, což potvrzuje nový průzkum.
Řidiči si ve stresové situaci pamatují méně
Výzkum zjistil, že řidiči po nehodě zapomínají 68 % důležitých podrobností. Účastníci průzkumu si prohlédli videa z pěti různých nehod, pořízená palubní kamerou, a později odpovídali na otázky podobné těm, které kladou orgány činné v trestním řízení nebo pojišťovny. Téměř žádný z účastníků průzkumu si nedokázal vybavit všechny důležité podrobnosti z místa nehody. Ve skutečnosti téměř polovina z nich (44 %) nedokázala určit vozidlo, které nehodu zavinilo. Zatím co muži si pamatovali 34 % detailů, ženy si jich pamatovaly o něco méně, 30 %. Dalším zajímavým údajem je, že pouze dva z 66 účastníků průzkumu si správně pamatovali celou registrační značku vozidla, které způsobilo nehodu.
Klíčové poznatky ze studie:
- 1 % řidičů bylo schopno si přesně vzpomenout na všechny potřebné detaily po kolizi.
- 44 % z 66 dotázaných řidičů nebylo schopno identifikovat auto, které bylo zodpovědné za nehodu.
- 33 % řidičů vykazovalo při jízdě znaky rozptýlení.
- Muži byli schopni si průměrně vzpomenout na 34 % důležitých informací o nehodě, zatímco ženy si vzpomněly na 30 %.
- Dva účastníci (3 %) si během testu vzpomněli na celou RZ auta v rámci nehody.
Vzhledem k těmto výsledkům je možná ještě překvapivější, že účastníci nebyli skutečnými oběťmi nehod. To naznačuje, že při skutečných nehodách, kde je stres a zmatek ještě větší, by spolehlivost paměti byla pravděpodobně ještě nižší. Špatné zapamatování detailů může dle průzkumu vést k vážným následkům, jako jsou křivá obvinění nebo právní problémy, například při určování viny a platbě za pojištění. Významná část výpadků paměti se týkala důležitých vizuálních informací. Jonathan Shin, právník zabývající se úrazy osob, který se na studii podílel, poukázal na to, že dopravní nehody vyvolávají „tunelové vidění“, stresem vyvolané zúžení pozornosti, které omezuje schopnost vstřebat a zapamatovat si detaily. Bez objektivních důkazů, jako jsou záznamy z palubních kamer, se určení viníka stává spornou otázkou, která může vést k přenášení viny na nevinné.
„Záznamy z autokamer jsou zcela nezávislé na emocích, stresu či jiných faktorech, které mohou ovlivnit lidské vnímání,“ uvedl k výsledkům průzkumu Lászlo Szalontai, viceprezident pro obchod společnosti Nextbase v Evropěa dodává: „Právě v těchto situacích hrají palubní kamery nezastupitelnou roli. Na rozdíl od lidské paměti, která může selhat z mnoha důvodů, kamery poskytují objektivní a nestranné záznamy událostí, což pomáhá nejen při vyšetřování nehod, ale také chrání účastníky před falešným obviněním, byť kvůli fungování lidského mozku možná neúmyslným.“
Metodika:
Společnost Nextbase oslovila 66 účastníků ve věku 21-42 let, zástupce obou pohlaví, a promítla jim pět záznamů z reálných dopravních nehod pořízených palubními kamerami. Po každém klipu následovalo zobrazení jednoho záznamu a pět otázek, které se týkaly právě viděného obsahu. Tento postup se opakoval i u dalších čtyř klipů.
Otázky se zaměřovaly jak na konkrétní detaily, například registrační značky vozidel, rychlostní limity nebo informace na dopravních značkách, tak i na obecnější otázky, jako je popis událostí souvisejících s určitým vozidlem nebo určení viníka nehody.