Menší z esúvéček od Volva se za pět let své výroby stalo velmi úspěšným modelem a vůbec nejprodávanějším modelem značky na českém trhu. Tentokrát jsme vyzkoušeli kombinaci čtyřkolky se středním dieselem.

Seveřané jsou zpravidla vzdělaní a kultivovaní lidé, vyznávající osvědčené konzervativní hodnoty. Výraz jejich tradičních postojů odedávna nese i poslední velká švédská automobilka – Volvo. Tahle auta v sobě vždy slučovala prověřené, léty neměnné základní konstanty vzhledu, funkčnosti i chování, stejně jako byla nositeli řady inovativních technologií, které časem došly masového rozšíření. Volva už vypadají úplně jinak než dřív, charisma mají ale možná větší, než kdy předtím. Model XC60 na našich silnicích sice už trochu zevšedněl a dorostla mu i konkurence, stále však patří k tomu nejlepšímu, s čím se můžete ve třídě středních prémiových esúvéček potkat.

Ladné linky kam oko dohlédne

Mnoho přemnoho tiskových materiálů bylo popsáno o tom, kterak se nám ty švédské tanky v poslední dekádě zakulatily a daly se kromě rodinného života taky na sport. Zvenku je XC60 typickým crossoverem, alias něčím na způsob středně velkého kombíku kříženého s kupé na vysokých chůdách. Ačkoliv je xc-šedesátka podobně, jako největší konkurenti do jisté míry klonem většího bratra, celkové vyznění je vedle hodně vousatého XC90 o řád modernější a nadčasovější. XC60 přitom není o moc menší – na délku ztrácí jen 17 cm, je stejně široká a má dokonce vyšší světlou výšku. Po robustním, dnes už notoricky známém předku auta a typické boční linii, je stále nejzábavnější partií záď se svým dramatickým ztvárněním diodových křivek koncových světel, které je nanejvýš funkční a současně zcela přirozeně navazuje na proporce zadního čela. Takto rozsvícené Volvo poznáte v noci neomylně i z hodně velké dálky. Velmi výrazným způsobem se do myslí všech kolegů zapsala také výrazná bleděmodř odstínu Rebel Blue (stejně jako na nedávno testovaném Volvu V60).

Uvnitř osvědčená klasika

Obligátní pohodlné nasednutí za kormidelní kolo skýtá u XC60 celou řadu příjemných prožitků spjatých s příslovečně příjemnou atmosférou na palubě vozů Volvo. Přední všestranně elektricky seřiditelná sedadla čalouněná echtovní kůží jsou neskonale pohodlná, až o chvíli později si v první rychlejší zatáčce všimnete, že boční vedení není žádná sláva, nicméně tohle ani v případě XC60 určitě není účelem. Ve stejný moment si novopečený šofér XC60 všimne, že ho cosi tlačí do pravého kolena. Ano, hádáte správně, je to milovaná i nemilovaná tenká mostovka alias ve vzduchu plovoucí středový panel, jako v každém Volvu. I zde najdete povícero tlačítek, která na první pohled tvoří zdánlivě nepřehlednou změť. Stačí ale chvíle používání, abyste seznali, že většina z nich má svojí jasnou funkci a i rozmístění vládne jistou logikou. Zásadním krokem vpřed je ale především sjednocení dřívějších dvou informačních displejů do jediného sedmipalcového nad výdechy topení. Palubní systém Sensus známý z ostatních vozů Volvo nabízí přehledné menu a v neposlední řadě také českou jazykovou výbavu, parkovací kameru a chytrou navigaci. Střed je stejně jako některé prvky ve dveřích obložen nefalšovaným hliníkem, nezapomnělo se ani na tajný odkládací prostor pod ním.

Šaltpáka je nyní po vzoru menší V40 efektně podsvícena. Přístrojový štít, to jsou dva klasické pěkně čitelné budíky s informačními displejíky zobrazujícími údaje o stavu a spotřebě paliva, ujetých vzdálenostech nebo setupu auta. Z řidičova sedadla je poměrně obšírný výhled dopředu i do stran, kontrolu prostoru při parkování obstarávají ukřičené senzory. Kabina je příkladně zpracovaná, ale dojem solidnosti sálá i z méně nápadných věcí. Třeba ty festovní páčky (spíš páky) blinkrů a stěračů nebo tlačítka, která když mačkáte, tak opravdu víte, že mačkáte.

Vzadu najdete dvě plnohodnotná místa, prostředníček v tomhle autě trochu ostrouhá. Zato máte k dispozici dělení 40:20:40 a dvě integrované dětské sedačky. Sezení je na krajních místech pro průměrně vzrostlého jedince veskrze pohodlné, uvítal bych snad jen méně kolmý sklon opěradla. Ta můžete stiskem tlačítka a zatažením jednoduše sklopit a rovná plocha navazující na dno kufru je na světě. Zavazadelník má jen průměrných 350 litrů a je dost mělký, ale potěší pravidelným tvarem i velkou délkou. Víko se zavírá pěkně elektricky, potěšila opravdová rezerva pod podlahou.

Vlídný medvěd tahá spolehlivě

Pohon šedesátkovéhoikscéčka obstrává pestrá paleta moderních pohonných jednotek dobře známých i z jiných modelů značky. Naše ostříží oko dnes míří k druhému nejsilnějšímu dieselu, který není ničím jiným než jednou z dalších variací na osvědčené téma vznětový pětiválec o objemu 2,4 litru. Ovšem pozor, není D4 jako D4! Pakliže byste objednali pouze dvoukolku a nikoliv provedení AWD, dostali byste pod stejným označením pouze dvoulitrový agregát – byť rovněž s pěti válci. Na vlajkovou dépětku provedení D4 ztrácí zdánlivě citelných 38 kW výkonu, když nabídne 120 kW, točivý moment však dosahuje totožných 420 Nm. Základ úspěchu léty prověřené pětiválcové koncepce je položen ve vysoké míře kultivovanosti běhu jednotky a s tím související akustické pohodě na palubě. K sametovému ševelu velkého benzínového šesti- a víceválce tomu přirozeně lecos chybí, ale mezi naftovými motory jde o ojedinělý kousek.

Pětiválec navíc svým dobře utlumeným a přesto mocným barytonem výborně klame uši, takže člověk by bez uzardění klidně hádal motor o litr větší. Takové zdání velmi umně podporuje samočinné převodové ústrojí Geartronic se šesti rychlostmi, které se k déčytřce náramně hodí. Nečekejte žádné bleskurychlé skoky mezi převodovými stupni nebo snad nějaká pádla pod volantem pro ukájení tužeb zastydlého závodníka. Pravdou je, že Geartronic řadí pomaleji a už vůbec nemá rád nejistotu v řidičově pravé noze, na kterou umí reagovat zbytečně zbrkle, typicky podřazením o více stupňů, než je nezbytně nutné. Jasně naopak dominuje ve sféře, která by komfortnímu rodinnému autu měla být nejpřirozenější, tedy v naprosté plynulosti řazení. Změny převodových stupňů (zejména těch vyšších) postřehnete jen při zvýšeném soustředění a můžete se spolehnout, že otáčky budou za normálních okolností drženy co nejníže – jen pro ilustraci při 130 km/h ukázal otáčkoměr lehce přes 2 200. Konzervativní automat si to může dovolit, mocný točivý moment je k dispozici už od nízkých otáček (maximum od 1 500) a sehraná dvojice turbodmychadel se stará o naprosto lineární distribuci výkonu v celém otáčkovém spektru, přičemž nad dva tisíce je síla tahu už velmi potěšující. Výkonnový deficit ve srovnání s D5 se citelněji projevuje až v dálničních rychlostech, kde čtyřka projevuje mnohem méně ochoty k pružnému zrychlování a pomáhat si musí nekompromisním podřazováním.

Jak na tom byl bezmála 18 metráků vážící macek se spotřebou? Také v téhle disciplíně si bodrý pětiválec vedl docela solidně. Ve městě se bez větších problémů vměstnáte do devíti litrů na sto, jízda dálniční stotřicítkou je zase velmi blízká sedmičce. Dlouhodobý průměrný apetit lehce nad sedm a půl litru při málokdy vybraném chování k pedálu plynu je tedy sympatické číslo.

Komfort i špetka sportu

Krátce po svém uvedení byl model XC60 veleben za dosud nebývale jisté chování těžkého SUV na silnici. Apologetický údiv sice už poněkud odezněl, i tak ale šoférování tohoto Volva stále patří k nejpříjemnějším zážitkům ve své kategorii. Novinkou je aktivní podvozek, který už známe z modelu XC70, umožňující nastavené tuhosti odpružení ve třech režimech (Advanced, Sport, Comfort), ani ve sportovním nastavení jsem ale při jízdě po horší silnici neměl pocit, že by XC60 zapomněla na své dobré vychování. A naopak ani v případě o fous houpavějšího nastavení Comfort se není třeba obávat při přepálené nájezdové rychlosti do utahující zatáčky – pokud je to aspoň trochu možné, podvozek vás podrží stejně jako u normálního auta střední třídy. Zejména posledně jmenované nastavení zajistí, že přes příčné prahy, mamutí výtluky a jiné ženijní reálie českých vozovek se subterénní kompakt pohybuje s potěšující nonšalancí, jakkoliv si umím představit, že s menšími, než testovanými dvacítkovými koly to bude ještě výrazně lepší.

Cit u Volva tradičně postrádá řízení, ale hlavně v tomto případě to vůbec není problém. Esúvéčka, crossovery a spol. se mimo pevný povrch dívají raději jen z okénka nebo skrz displej navigace a také XC60 v terénu svede (nebo spíše nesvede) podobné věci jako ostatní. Stopku v drtivé většině případů vystaví rozměry a obutí auta, i když světlá výška v tomto případě není nejhorší. Připojitelný pohon všech kol je u Volva realizován prostřednictvím obligátní Haldex spojky, což lze jen stěží rozpoznat. Tak jako tak jeho výhody využijete spíš zasněženou cestou na hory než někde v ornici. XC60 je se vším svým pohodlím každopádně ideálním společníkem na dlouhé cesty. Uvnitř nic nehlučí ani nesviští a pohoda na palubě je podmanivá.

Nebylo by to Volvo, aby nestálo v čelních frontových liniích boje za vyšší aktivní bezpečnost. Ústřední security finesou je systém City safety předcházející čelní srážce se statickými i pohybujícími se objekty. Mezi ty lze u Volva nově zahrnout i cyklisty a chodce. Dokud se neřítíte rychleji než 35 km/h, dokáže vaše XC po vyčerpání všech elektronických výstrah úplně zastavit, z vyšších rychlostí alespoň deceleruje tak, aby následky hrozící kolize byly co možná nejmenší. Opravdu to funguje, i když zkoušky vyžadují zatraceně pevné nervy. Jakýmsi předskokanem City Safety je systém Colission warning, který vás umí na nebezpečí srážky pěkně nevybíravě upozornit.

Velmi mě potěšil adaptivní automat, který fungoval s citem jako málokde. Umí nejen sledovat bezpečný odstup od auta jedoucího před vámi, ale i zcela zastavit a znovu se rozjet na předvolenou rychlost. Už tradičně nechybí pomocník chránící potrhlé životy divých messengerů na babetách v mrtvém úhlu vnějších zpětných zrcátek (systém BLIS) a stejně tak kvílivý Lane Departure Warning, alias strážce toho správného jízdního pruhu – také velice účinný potírač mikrospánku. Z těch denně využitelných vychytávek měl náš minikolos zadní parkovací kameru, za příplatek je možné mít šikovnou čočku se záběrem 180 stupňů i v předním nárazníku.

S modelem XC60 se švédské automobilce podařilo vrhnout na trh auto, které pěkně zamávalo zažitými pořádky ve třídě malých luxusních SUV. XC60 se doposud velmi úspěšně pasuje nejen s dřívějším hegemonem BMW X3, ale i s novějšími protivníky od Audi a Mercedesu – pochopitelně tomu odpovídá i cena. V interiéru se iks-cé-šedesátka sice nevystřihává některých ergonomických kontroverzí, typická příjemná atmosféra na palubě je ale k nezaplacení. Něco podobného platí i o jízdě – pokud nechcete závodit (na okresce ani v terénu), těžko budete hledat příjemnějšího společníka na hltání kilometrů. Pohodový turbodiesel v kombinaci s automatem nabídne dostatek síly a při troše snahy se s ním dá jezdit za rozumné peníze. O krůček vpřed je Volvo tradičně v bezpečnostních prvcích, takže drobná nepozornost v koloně nemusí nyní znamenat ani příslovečné pomuchlané plechy.

Michal Borský