Když ho máte kde pravidelně dobíjet, jednoznačně se vyplatí. Věta, kterou končí nejeden test plug-in hybridu od jakékoli značky. Co ale když možnost dobíjet auto doma nebo v práci prostě není? Pořád existují výhody, kvůli kterým si plug-in hybrid pořídit? Otázky, na které jsme se rozhodli odpovědět tříměsíčním soužitím se Škodou Octavia iV na benzin i elektřinu. Čtvrtý, závěrečný díl, poslední rozloučení.
Přečíst si můžete i předchozí díly:
- Dlouhodobý test plug-in hybridu Škoda Octavia iV – seznámení
- Dlouhodobý test plug-in hybridu Škoda Octavia Combi iV – první zkušenosti
- Dlouhodobý test plug-in hybridu Škoda Octavia iV – doba aplikací
Nechte to na autě
Tři měsíce jsou u konce. Tři měsíce jízdy s nízkoemisní Octavií bez možnosti dobíjet ji doma v garáži. Jen u veřejných stojanů. Tři měsíce tiché městské jízdy a pražského parkování na modrých zónách bez nutnosti placení. Jako dík, že se majitel snaží být eko. A hlavně tři měsíce zkoušení, zda plug-in hybrid poslouží jako přestupní stanice od fosilní nafty a benzinu k elektřině.
Pokud dobře počítám, stihl jsem mimo dalších pracovních povinností s plug-in hybridní Octavií najet nějakých střídmých 2600 kilometrů, převážně po městě. Na dovolené teď nebyl čas. První dva měsíce jsem jezdil na něco málo přes šest litrů benzinu na 100 kilometrů, třetí měsíc stoupla spotřeba o litr výš. Mohlo za to převážně krátké městské přesunování a mimoměstské úprky. Zajímalo mě, jestli kromě ekologické duše má tenhle kombík i benzinové srdce – jasně, že má, je to sice těžší, v kombíku ne tak agilní, ale pořád 204koňové auto.
Spotřeba se dala samozřejmě pokaždé kvapně snížit dobíjením. Pak si auto bralo kolem 10-15 kWh. Rekuperace taky funguje, poměrně často při rozjezdech a pak taky při popojížděních v kolonách a na semaforech se budete sunout potichu, jen s doprovodným typickým hvizdem aut na baterky. Ten jde navíc, pokud vím, vypnout.
Nejlepší je nechat hospodaření s energií přímo na auto a moc mu do toho nezasahovat. To platí i pro schopnost zpomalovat pomocí GPS. Je to funkční, šetřivé. Otravovat to nebude. Jen si člověk chvíli zvyká na pocit, že to není závada, když mu Octavia sama šlape na brzdu. Přepínání mezi pohony je jinak téměř nepostřehnutelné, snad dvakrát, třikrát za ty tři měsíce jsem zaznamenal výraznější cuknutí. A „výraznějším“ myslím zhruba poloviční trhanec jako u špatně zvoleného kvaltu. Prostě nic velkého.
Boj o stojany
Zkusil jsem se „polepšit“, jak jsem si v minulém textu sliboval, a jezdit k dobíječkám častěji. Lhát nebudu – úplně se to nepodařilo. Jasně, dál jsem dobíjel pokaždé, když jsem stavěl poblíž přípojky, to znamená kdykoli při nakupování, občas o víkendech v přilehlém obchodním centru. Na cestách to člověka nedonutí, pořád má totiž benzinovou nádrž, která se neplní desítky minut. A lenost člověka je bezbřehá.
Druhá věc je, že se opakovaly zážitky s prvních seznamovacích kilometrů. Českých aut s jakoukoli dobíjecí baterkou (elektromobily, plug-iny hybridy) sice může být ve statistikách prodejců pořád marginální množství, jenže u dobíječek to vypadá přímo na výprodej. Když máte příležitost dobíjet, často vás někdo předběhne. A ani aplikace volných míst nejsou všemohoucí, ne vždy vás spasí.
Když jsem zkraje března stavěl u Kauflandu v pražské Podbabě, připojil auto, pár vteřin na to dorazilo bílé Citigo. Vystoupil asi čtyřicetiletý muž s dotazem, na jak dlouho to vidím. Prý aktualizoval aplikaci o volných dobíječkách, ta kauflandská zasvítila zeleně. To jí vydrželo pět minut, než jsem ji začervenil připojením já s Octavií. Jenže pán už byl na cestě. A nyní co? Počkat 40 minut, než Skalický nakoupí, nebo se vrátit domů a pokus opakovat?
Tak ještě ty dobíječky!
Ty tři měsíce s Octavií plug-in hybrid byly poučné. Člověk se dokázal s autem sžít mnohem lépe než při krátkých týdenních testech. Zjistil, jaké je to naladit se na vlnu: jezdi, dobíjej, tankuj. A mít garáž s wallboxem, nebo i klidně jen 230V zásuvkou, kde se mi Octavia dobije přes noc za nějakých 6 hodin, tak si jásám. Krátké městské přesuny bych měl za minimum ceny v době, kdy litr pohonných hmot stojí stejně jako Plzeň v širším centru Prahy.
Stačilo by víc stojanů v ulicích, víc přípojek u obchodních center. Psal jsem, že bych uvítal rychlejší palubní dobíječku – ano, ale kdyby byla možnost auto dobít přes noc pomalu, oželil bych ji. Jezdit na elektřinu není rozmar, je to sympatický krok k udržitelnější mobilitě v zemích, kde energetický mix nespoléhá na fosilní paliva. Všichni víme, že v Česku je tahle debata problematičtější. Všichni ale také víme, že elektřina se dá vyrábět lépe než z mrtvých dinosaurů.
Octavia je neuvěřitelně všestranná. Prostorné, komfortní, hezké auto na pohled. Benzinová 1,4 TSI se chová předvídatelně, je dostatečně rychlá a spolehlivá. Elektromotor je tichý, hbitý, dodává autu potřebné koně navíc i klid a rozvahu. A umí nezanedbatelně šetřit. Elektřina mě za ty tři měsíce občasného dobíjení nestála víc než pět stovek. Velkou měrou proto, že jsem se snažil postávat tam, kde je dobíjení pořád zdarma. Nicméně když už plug-in hybrid stojí k milionu, očekává se, že vás zrovna ceny elektřiny moc nevytrhnou.
Celé ty tři měsíce využíval všech možných benefitů jízdy s nízkoemisním autem. A na oplátku jsem se mu snažil přizpůsobit. Nevadilo mi to, zvykl jsem si, vlastně mě to bavilo. Ale třeba tenhle krok navíc jednou nebude potřeba. Tak či onak nebude překvapením, když ty tři měsíce za volantem Octavie iV kombi plug-in gybrid ukončím úvodní větou z perexu, která celý tenhle dlouhodobý test provázela: když PHEV máte kde pravidelně dobíjet, jednoznačně se vyplatí. Nebo možná ještě jinak: elektromobily bychom už měli, tak teď ještě nějaké ty dobíječky.
Štítky: dlouhodobý test, MyŠKODA, Octavia, Octavia iV, Plug-in Hybrid, Škoda, Škoda Octavia, Škoda Octavia iV, test