Dnešní autoservisy jsou všude kolem nás. Můžeme si vybrat z široké nabídky, ať už jde o různé typy oprav, diagnostiku nebo servisní služby. Ceny jsou pevně stanovené, a vše se řídí přesně danými postupy. Tento stav však nebyl vždy samozřejmostí. Před čtyřiceti lety, v roce 1974, byla situace zcela odlišná.
Nedostatek autoservisů a komplikovaná dostupnost
V tehdejším Československu bylo autoservisů málo. Objednat se do servisu nebylo snadné a čekací doby byly dlouhé. Spokojenost zákazníků nebyla prioritou. Mechanici měli své jisté a zákazníci jim často nadbíhali, aby získali alespoň minimální opravu. Nedostatek náhradních dílů situaci ještě zhoršoval. Zákazníci se snažili získat přístup k mechanikům, aby si pro sebe zajistili potřebné díly, často za cenu drobných „úplatků“ nebo výměnných služeb.
Autoservisy proto zavedly opatření, aby omezily nežádoucí návštěvy. Na dveřích se objevily cedulky, které upozorňovaly, že vstup je možný pouze po sepsání zakázky. Bylo to hlavně kvůli tomu, aby si lidé nechodili do dílen dohadovat kšefty bokem nebo si půjčovat nářadí.
Automobily a náhradní díly
V té době se po československých silnicích proháněly převážně vozy domácí výroby jako škodovky, ale také sovětské žigulíky, rumunské dacie nebo východoněmecké trabanty a wartburgy. Náhradní díly byly nedostatkovým zbožím. Nebylo jednoduché sehnat ani tak základní věci jako brzdové destičky nebo čepy. Pokud jste potřebovali díly na západní auta – jako například na oblíbený Mercedes-Benz W123, přezdívaný „piáno“ – situace byla ještě komplikovanější. Mechanici často improvizovali a upravovali díly z jiných vozů.
V případě, že takové auto do servisu přivezl například naivní diplomat, celá dílna se seběhla a spekulovala, co by se u něj dalo něčím nahradit. Například originální brzdové destičky bylo možné nahradit upravenými destičkami ze žigulíku, tlumiče zase upravovali z vozu Škoda 1203.
Vztah mechaniků a zákazníků
V osmdesátých letech měli automechanici v Československu zvláštní postavení. Pokud jste se jako mechanik dobře starali o své zákazníky, byli vám velmi vděční a odměňovali vás různými způsoby. Vznikaly tak „polosoukromé vztahy“, kde fungoval výměnný obchod. Pokud jste například řezníkovi sehnali brzdové destičky, on vám dal na oplátku šišku salámu. Jinak to ani nešlo.
Výhodou tehdejších vozů bylo, že na nich bylo možné udělat hodně oprav svépomocí. V podstatě všechno se dalo zvládnout na koleni a stačilo k tomu jen několik kusů základního nářadí. Do servisu tak museli hlavně majitelé aut, kteří si auto opravovat nechtěli anebo třeba nebyli technicky tolik schopní.
Velké a moderní servisy existovaly už tehdy
I v roce 1974 však existovaly výjimky. V Bratislavě už tehdy fungovaly velké autoservisy. Jeden z nich právě před 40 lety dostal nové mládežnické vedení. Průměrný věk zaměstnanců byl pouhých 25 let. Díky tomuto mladému týmu se pracovní výkony zvýšily až o 50 %. V zimě dokázali opravit 20 aut denně, v létě to bylo až čtyřikrát více.
O 10 let později, v roce 1984 byla situace stále podobná. Ukáže to další autoservis Drutechna, který zvládal opravit desítky aut denně. Tento servis si stál za svou prací natolik, že prodloužil záruku na opravy z tehdy zákonných šesti měsíců na osm měsíců. Zákazníkům navíc poskytoval zdarma diagnostické práce, jako je kontrola motoru, brzd a tlumičů. Auto dokázali i umýt.
Autoservisy v Československu prošly za poslední dekády velkým vývojem. Zatímco dříve byl problém se vůbec do servisu dostat a zajistit si potřebné náhradní díly, dnes je situace diametrálně odlišná. Moderní autoservisy jsou dobře vybavené, dostupné a zákazníci se mohou spolehnout na profesionální služby. Tento vývoj reflektuje nejen změny v automobilovém průmyslu, ale také celkový posun v kvalitě služeb poskytovaných v rámci motorismu.