Je to už 15 let, kdy jsem dostal řidičský průkaz. Za tu dobu se toho opravdu hodně změnilo, i moje vnímání ulice a silnice. Před několika dny jsem si díky spolupráci českého zastoupení značky Kia a pražské autoškoly AUTOSTART opět sedl do lavice a do auta, abych si proces žadatele o řidičský průkaz vyzkoušel znovu.
Žádný papír, ale počítač
Už když jsem vstoupil do učebny, vše bylo jinak, než když jsem řidičský průkaz dělal já. Mně ale před 15 lety na stole místo notebooku ležel na papír a testy jsem vyplňoval propiskou.
V rámci této zkoušky jsme neměli mnoho času, vlastně jsme na to měli jen půl dne, takže jsme přeskočili veškerou teorii, zdravovědu i technickou část u auta a pustili jsme se rovnou do testů, po kterých by nás měla – v případě, že prospějeme – čekat praktická zkouška, tedy jízda.
Překvapením pro mě také je, že samotné závěrečné testy už se nepíší v autoškolách, ale na úřadech s rozšířenou působností, kde jsou žadatelé usazení k počítačům a vyplňují test on-line. Ten se skládá z 25 otázek, u nichž je správná vždy právě jedna odpověď (když jsem dělal ŘP já, bylo správných odpovědí u jedné otázky i více), a časový limit je 30 minut. Podle přítomných zkušebních komisařů zvládají uchazeči správně (!) test vyplnit i za čtyři minuty.
Mně to trvalo nakonec minut 13 i s tím, že jsem otázky vyplnil (vždy je na výběr mezi možnostmi a,b nebo c) a podruhé zkontroloval. A to jsem neměl dělat, protože u dvou otázek jsem změnil svou odpověď a to nakonec rozhodlo o mém výsledku. Neprospěl. To se mi objevilo po ukončení testu. Z 50 možných bodů celkově jsem získal pouhých 40 bodů. Prospěl bych se 43. Útěchou mi nakonec byl fakt, že jsem nebyl jediný, kdo neprospěl. Naopak prospěl jen jeden z kolegů.
Pokud byste si chtěli testy vyzkoušet i vy, pak můžete na webových stránkách Ministerstva dopravy – přímo zde. Do testů se vždy náhodně vygeneruje 25 otázek z celkem více než osmi set možných.
Praktická zkouška
Po úspěšně složené teoretické zkoušce následuje zkouška praktická. Pokud bych opravdu žádal o řidičský průkaz, šel bych domů, ale protože jde vlastně o hru, můžu pokračovat. Před autoškolou stojí Kia Rio. A důvod, proč si autoškola vybrala zrovna toto auto? Je jednoduchý a ryze praktický.
Protože do auta sedají lidé, kteří nemají vůbec žádné anebo jen pramalé zkušenosti s řízením automobilu, bylo potřeba pořídit takové auto, s nímž se řidič nerozjede za jakýchkoliv okolností. Požadavek byl na malé auto s malým nepřeplňovaným motorem. Předtím žáci jezdili v naftovém autě, které jen tak nechcíplo, u tohoto auta je naopak potřeba při rozjezdu citlivě pracovat s plynem i spojkou.
Jde o plnohodnotný vůz autoškoly, takže svoje pedály má i spolujezdec. Na pravém předním sedadle totiž vždy sedí učitel autoškoly, a to i v případě, kdy jde o opravdovou závěrečnou praktickou zkoušku pro získání řidičského průkazu. Zkušební komisař si sedá dozadu a je na něm, které místo si vybere. Ten náš prozradil, že si sedá doprava dozadu. A důvod to má opět praktický. Z tohoto místa totiž nejen vidí dobře na samotného řidiče, ale i na kapličku přístrojů kvůli rychlosti a podobně.
Na druhém místě na zadních sedadlech sedí při závěrečné zkoušce druhý žák, protože se v průběhu cesty mění. Tato závěrečná praktická zkouška by měla zabrat alespoň půl hodiny času a měla by obsahovat všechny myslitelné silniční situace: železniční přejezd, obytnou zónu, jednosměrku, světelnou křižovatku, přednost zprava, omezení rychlosti a tak podobně.
Jezdíme „automaticky“
Konečně jdeme k autu, první řídí kolega. Ještě, než nastartuje, dostává od zkušebního komisaře otázku, co je potřeba zkontrolovat před jízdou. Zaskočí ho to, ale uspokojivou odpověď dohromady dá. Já jsem ale dostal otázku rovnou také: povinná výbava. Vyjmenovávám jednotlivé součástky a nakonec dodávám, že pojistky a žárovky už nejsou potřeba. Komisař ale spokojen není a říká: „Chybí vám ještě jedna věc. Tu budete potřebovat hlavně na dálnici.“ Zaskočil mě, přemýšlím, ale nic mě nenapadá. V duchu si jen povídám: „Vždyť na dálnici potřebuju jen dálniční známku, ale to rozhodně není povinná výbava…“ Přiznávám, že nevím. Z úst komisaře vypadne jen: „Vesta.“ No jo vlastně, musíme mít v autě už i reflexní vestu.
Jedeme po Praze, komisař dává zřetelné příkazy typu „vpravo“, „na světelné křižovatce vlevo“, „jedeme po hlavní silnici“ a podobně. Jenže pak s klidem v hlase povídá: „A teď už jste neprospěl.“ Ani já, ale ani řidič nevíme, proč. „Přehlédl jste značku,“ pokračuje. A opravdu. Byla tam. Třicítka omezující rychlost. V místě, kde bychom to nečekali. Na to se ale komisař neptá. Porušení dopravních předpisů je prostě porušení dopravních předpisů. Naštěstí se nic neděje a jedeme dál.
Po dalších pár minutách jízdy kolega zastavuje, abychom se mohli vystřídat. Na místo řidiče usedám já, nastavuji si sedadlo i zrcátka a startuji motor. Komisař ještě vysvětluje detaily, proč kolega neprospěl a já podle jeho slov zjišťuji, že dnes po silnici jezdíme vlastně „tak nějak automaticky“. Léta praxe nás naučila zvyků i zlozvyků.
Rozjíždím se a říkám si, že si budu muset dávat velký pozor na rychlost. A také dávám. Nevěřili byste, jak nervózní jsou řidiči za mnou, když vjedu do zóny s omezením rychlosti na 30 km/h! Jo, je to otrava i pro mě, věřte mi, ale chci, aby mi komisař na konci jízdy řekl: prospěl.
Ale jak možná tušíte, takové hodnocení jsem na konci své praktické zkoušky neslyšel. I když jsem se vážně snažil. Dodržoval jsem přednosti zprava, zóny omezených rychlostí i jednotlivá omezení rychlosti, stejně jako používání ukazatelů směru nebo stání na semaforech před čárou, ale moji jízdu hodnotil komisař slovy: „Je vidět, že auto ovládáte, jízda byla příjemná a plynulá, ale neprospěl jste.“
A důvod? Překročil jsem rychlost. Ovšem nikoliv tak, že bych přehlédl značku anebo jel rychleji, ale já jsem se bál toho, že bych byl vyloučen za bezdůvodně pomalou jízdu a omezení rychlosti jsem ukončil dříve. Místo křižovatky jsem zrychlil už za výjezdem z parkoviště. No, podle mě vypadal jako křižovatka. Na třicítce jsem tak jel 48 km/h.
Propadli jsme na plné čáře
V autoškole jsem tak zcela propadl a řidičský průkaz bych dnes neudělal. Ostatně jako žádný z mých kolegů, protože jsme neprospěli nikdo. A v drtivé většině případů to bylo právě z důvodu překročení rychlosti a podobných přestupků. Na faktu, že získat řidičský průkaz není „brnkačka“, to nic nemění, ale čistě mechanické dodržování dopravních předpisů nestačí. Potřebná je i praxe za volantem, a proto by si žáci autoškoly měli vybírat ty z autoškol, které nenabízejí jen nejnižší cenu, ale za cenu výcviku nabídnou profesionální přístup a důkladnou řidičskou přípravu.
Ze zákona je předepsáno minimálně 28 vyučovacích hodin (jedna vyučovací hodina je 45 minut) praktických jízd. Někomu to k bezpečnému ovládání auta může stačit třeba už v polovině, pro jiné je to málo a měli by jezdit více. Je to na posouzení toho kterého učitele autoškoly, protože i on sám chce, aby jeho žák u zkoušek uspěl. Vždyť je to konec konců jeho „vizitka“.