Platí za jeden z nejlepších sportovních vozů současnosti, který se zrodil proto, aby krouhal zatáčky a odměňoval svého řidiče. Subaru BRZ je ideálním parťákem na velkolepém road-tripu za silnicí, o které se traduje, že je nejlepší na světě. Vyrážíme ji hledat do hlubin divokého Rumunska.
Na světě existuje spousta úžasných silnic. Route 66 se objevila snad v každém druhém americkém filmu, Passo Stelvio platí za nejvyhlášenější silnici v Evropě a na Grossglockner Hochalpenstrasse musí jednou za život každý motorkář. I u nás najdete pár hezkých silniček, které stojí za brzkou ranní návštěvu. Ale která z nich je ta vůbec nejlepší na světě?
Údajně se ukrývá kdesi v Karpatech uprostřed Rumunska, hluboko v zemi, kterou byste za destinaci automobilového nadšence, pokud tedy neholdujete off-roadu, rozhodně nepovažovali. Jmenuje se Transfăgărășan a za nejlepší silnici světa ji neoznačil nikdo menší, než Jeremy Clarkson, toho času moderátor nejslavnějšího motoristického pořadu Top Gear. To už si říká o bližší prozkoumání.
Když se chystáte objevovat ty nejlepší zatáčky, které kdy člověk pomocí tekutého asfaltu stvořil, kriticky důležitý je výběr správného řidičského náčiní. Naštěstí u Subaru znají jeden velmi jednoduchý, zato však účinný recept na delikátní sportovní auto – Subaru BRZ. Auto, které se zrodilo proto, aby krájelo zatáčky a odměňovalo řidiče nezapomenutelnými zážitky.
Charakterní atmosférický motor, který miluje otáčky, posílá svůj výkon skrze přesnou manuální převodovkou na zadní kola, kterým pomáhá samosvorný diferenciál. Nejryzejší koncepce sportovního auta, navíc zabalená do pohledné dvoudveřové karoserie podpořená skvěle vyváženým podvozkem – tohle auto už prostě nemůže být lepší!
Vlastně bych málem zapomněl – Subaru BRZ je také překvapivě praktické. Málokdo by hádal, že se pod štíhlými liniemi karoserie skrývá bohatý prostor pro dva cestující vpředu, vcelku použitelné zadní sedačky a poměrně velký zavazadlový prostor. Na desetidenní road-trip se zabalíte opravdu snadno, i když cestujete s přítelkyní, která má sklony balit důkladně pro všechny případy.
Transfăgărășan leží vysoko v horách a nezřídka se stává, že se tu ještě na konci léta drží sněhová pokrývka, takže teplé oblečení přijde vhod. Už jste si někdy v srpnu stavěli sněhuláka? Tady můžete. Nicolae Ceaușescu, bývalý komunistický diktátor, moc dobře věděl, proč nechal silnici postavit právě tady.
Traduje se, že si ji po okupaci Československa chystal jako únikovou cestu pro případ revoluce. Později se tu mělo postavit luxusní horské středisko pro komunistické politbyro. Ceaușescu nakonec prchal ve vrtulníku a místní kopce nikdy nesjel jediný lyžař. Silnice zůstala opuštěná, aby po ní jezdily nanejvýš těžaři dřeva a po dekádách odpočinku ji znovuobjevili automobiloví nadšenci.
Na jejím povrchu jsou léta zanedbání jasně zřetelná, jelikož vede odnikud nikam. Ostatně rozbitá je stejně jako zbytek rumunských silnic. Jestli někde opravdu nechcete strávit půl dne v placatém sportovním autě, potom určitě na těchto silnicích. Subaru BRZ ovšem přeskakuje výmoly s ladností a bytelný podvozek udržuje posádku v komfortu, navzdory tomu, že musí neustále tlumit ošklivé rány. Místy se tlumiče musejí vypořádat se štěrkovou cestou, to když zničehonic na silnici první třídy skončí asfalt. Prostě někam zmizel a místo něj jenom špičaté kameny. Dalších deset kilometrů…
Na rumunských cestách musíte být neustále ve střehu. Jednou se vyhýbáte výmolům, jindy zase potulným psům a někdy narazíte i na tvrdohlavého osla, který se rozhodl, že prostě bude stát uprostřed silnice. Zdaleka nejrizikovějším faktorem jsou ovšem rumunští řidiči, který jezdí jako smyslů zbavení.
Hustý provoz nedovoluje jet plynule a přiměřeně rychle, takže cesta utíká zoufale pomalu, všichni jsou nervózní a nezřídka se stává, že pomalý kamion předjíždí ještě pomalejší rozpadlou dodávku. Problém nastává, když tento výjev spatříte před sebou v protisměru. Ztracený čas potom všichni dohánějí v dědinách, kterými peláší klidně i stovkou! Nezastavujeme, máme zpoždění…
Zkrátka jezdit po Rumunsku není žádná selanka, tedy pokud nemáte štěstí a neobjeví se před vámi kousíček zbrusu nové dálnice, kterých je poskrovnu, zato jsou alespoň liduprázdné. O to víc mě překvapuje, že nevystupuji z BRZ příliš unavený. Sportovní sedačky jsou překvapivě komfortní i na dlouhé cestování a za volantem si nejenže najdete perfektní řidičskou pozici, ale příjemně se tu uvelebíte. Nejhorší část cesty máme úspěšně za sebou a před námi leží už jenom sladká odměna. Kousek řidičského ráje zvaného Transfăgărășan.
Druhého dne vstávám brzy ráno do rozespalého městečka Sibiu ležícího v malebném podhůří Karpat, které samo o sobě stojí za návštěvu. Na čerpací stanici ještě nabírám plnou nádrž a kanystr, jelikož do civilizace je to potom celkem daleko, a vyzpovídám místního motorkáře, který vypadá, že tamní asfalt brousí velmi často. Policie se na popularitě Transfăgărășanu nijak nepřiživuje, ostatně rychlost neměří v Rumunsku téměř vůbec, nicméně motorkář dodává, že provoz mi stejně nedovolí jet nikterak rychle.
Transfăgărășan je vzdálený ještě slabou hodinku a samotný příjezd ke slavné silnici je zážitek. Z jedné strany se linou až kýčovitě zelené pastviny, kam až oko dohlédne, druhou stranu potom lemují majestátní vrcholky ponořené do ranní oparu. Tam kdesi v útrobách se ukrývá ona asfaltová legenda. Už jenom tahle chvilka si vyžaduje zastavit, vystoupit a na chvilku se zahledět.
Konec snění, naskakuji zpátky za volant a rychle peláším na vrchol. Prvních několik desítek kilometrů mě čeká velké stoupání a ostré vracečky sporadicky lemované zábradlím, jehož funkci ve chvílích nouze přebírají vzrostlé stromy. Zatím to tu vypadá jako klasická česká lesní okreska, jen s tím rozdílem, že asfalt je tu o třídu horší. Občas tu natrefíte i na silničáře, což je chválihodný počin, jenom kdyby jejich pracovní technika nestála neoznačená hned za zatáčkou.
A najednou se to před vámi otevře – šťavnatě zelená planina, z níž vyrůstají skály vyšší než newyorské mrakodrapy, po kterých se klikatí úzký šedý pruh asfaltu. Na vrchol ještě vedou kabely prastaré lanovky, ale kdo by nahoru jezdil lanovkou, když sedí za volantem jednoho z nejlepších sportovních aut současnosti a před ním leží tak fantastický kus asfaltu?
Větší díry sice neumějí vyrobit snad ani v továrně na ementál, ale pane bože, ty zatáčky! Před každou podřadím s meziplynem, dvojka zapadne jako po másle, trochu ťuknu do plynu, jenom aby samosvor zabral na stále ještě prochladlém a navlhlém povrchu a poslal zadek do elegantního, nepatrného driftu, který nikoho nepohorší, ale řidiče královsky pobaví. Občas mě zbrzdí celkem hustý provoz, o kterém mluvil onen motorkář z benzinky, nicméně to na zážitku nic neubírá.
Jak šplhám k vrcholu, nestačím žasnout nad fenomenálním výhledem do údolí a rozplývat se nad nebetyčnou krásou křišťálově čistých vodopádů jako z televizního cestopisu. Tohle místo je prostě fantastické! Po nějakých osmi kilometrech mojí životní jízdy se ocitám nejen na vrcholu svých řidičských zážitků, ale i samotné hory, kde se nachází ledovcové jezero Balea a malý plácek s parkovištěm a stánky, ve kterých koupíte místní uzeniny, sýry nebo víno.
Tady se provoz na chvíli zastaví, jelikož i tohle bohem zapomenuté místo nakonec objevil dav turistů. Průjezd úzkým tunelem Balea-Capra, který je mimochodem s délkou 887 metrů nejdelší v Rumunsku, nahání strach, jenom aby řidiče na druhém konci zase odměnil parádním kouskem silnice. Odtud cesta opět klesá nějakých dvanáct kilometrů, jenom aby opět, tentokrát už nadobro, zmizela v hustých lesích.
Road-trip tady ovšem zdaleka nekončí. Než se vydám na druhý konec Transfăgărășanu přes vodní přehradu Vidraru, jednu z největších v Evropě, směrem na Bukurešť, ještě několikrát zdolám kopec tam a zpět. Bylo by hříchem tohle místo tak rychle opustit, ačkoliv nedostatek paliva v nádrži mě stejně jednou donutí pokračovat dál.
Transfăgărășan se opouští velice nesnadno. Jestli je opravdu tou nejlepší silnicí, nemohu soudit, jelikož bych musel projet všechny cesty světa, každopádně k dokonalosti nemá daleko. Možná ne kvalitou asfaltu, ale parádními zatáčkami, dech beroucí scenérií a zážitky, které cestou nasbíráte, jednoznačně patří na seznam míst, kam musí každý automobilový nadšenec jednou za život vyrazit. A nejlépe ve společnosti Subaru BRZ, které tuhle strastiplnou a bolestivou cestu zvládlo s naprostým nadhledem. Lepšího parťáka si na Transfăgărășan vybrat nemůžete.
