Tahle Škoda Hispano-Suiza 25/100 KS z roku 1928 má pestrý osud. Začínala jako reprezentační vůz továrníka, pak ji před šrotem zachránila přestavba na hasičský vůz. Nyní se dočkala renovace a návratu ke své dávné kráse.
Škoda Hispano-Suiza: Znovuzrození prvorepublikového skvostu
Limitovaná série vozů Škoda Hispano-Suiza 25/100 KS patřila v období 1926-1929 k nejvyspělejším automobilům na světě. Prestiž licenčního produktu umocnila Škoda nekompromisním důrazem na kvalitu materiálů i zpracování. Šestiválec s objemem 6,6 litru o výkonu 74 kW/100 koní při 1600 ot./min zvládl dvoutunový pětimetrový vůz rozjet na více než 120 km/h.
Mladoboleslavská automobilka vstoupila do nejvyšší kategorie již v roce 1907 řadovým osmiválcem Laurin & Klement FF. V sezoně 1924 byl vlajkovou lodí model L&K 450, pětilitrový šestiválec s tichým rozvodem šoupátky místo ventilů. Automobilku však tehdy postihl ničivý požár, který urychlil jednání o vstupu silného strategického partnera. V roce 1925 se jím stal strojírenský a zbrojařský koncern Škoda se sídlem v Plzni. Tamní automobilní oddělení vyrábělo od roku 1919 hlavně vojenské speciály, v roce 1924 přibyla licenční užitková vozidla: elektro-benzinová Tilling-Stevens a parovozy firmy Sentinel.
Dne 10. listopadu 1924 rozhodl generální ředitel Karel Loevenstein o zahájení licenční výroby luxusních osobních automobilů Hispano-Suiza H6B. Plzeňská Škoda již produkovala letecké motory této firmy, která měla své výrobní závody ve Francii a Španělsku (proto Hispano) v čele se švýcarským (Suiza) šéfkonstruktérem. Automobil vynikal tuhým žebřinovým rámem podvozku o velkorysém rozvoru 3690 mm. Pozornost budil zvláště zážehový motor OHC se šesti litinovými vložkami válců v hliníkovém bloku. Klikový hřídel, uložený v sedmi ložiskách, byl bez ohledu na náklady obráběn z 350kilogramového výkovku na výsledných 45 kg.
Pečlivě vyvážený motor poskytoval již při 1600 otáčkách výkon 74 kW/100 koní, krátkodobě 99 kW/135 koní při 3000 ot./min. Přibližně dvoutunový a přes dva metry vysoký kolos i více než pětimetrové délky dosahoval rychlosti přes 120 km/h. Průměrná spotřeba 20-25 litrů na 100 km byla tehdy zcela adekvátní. Mimořádnou spolehlivostí vynikaly mechanické brzdy, posilovač s progresivním účinkem využíval kinetické energie vozidla. V polovině září 1926 podniklo vedení firmy Hispano-Suiza porovnání jejich originálu s licenčním vozem Škoda a zkonstatovali v řadě ohledů vyšší kvalitu české produkce, mj. přesnější řazení i řízení.
Plzeňská továrna neměla vlastní karosárnu, kompletní podvozky proto kompletoval závod v Mladé Boleslavi (nadpoloviční většinu z celkových 100 kusů) a nezávislé podniky jako Aero, Brožík, J. O. Jech, Petera (současný závod Škoda Auto ve Vrchlabí), Pokorný & Beiwl či Uhlík. Třetina vyrobených vozů byla exportována, kromě evropských zemí i do Turecka a Argentiny. Dodací list na první exemplář nese datum 10. května 1926, speciální limuzína pak prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi sloužila takřka deset let.
Do dnešních dnů se dochovala jen hrstka vozů Škoda Hispano-Suiza. K nejatraktivnějším patří exponát Škoda Muzea, podvozek nesoucí výrobní číslo 469 a osazený motorem č. 1181 v Plzni dokončili 4. května 1928. Renomovaná pražská karosárna J. O. Jech, působící v Praze, nedaleko Národního divadla v ulici Karolíny Světlé, pak 22. září 1928 předala kompletní automobil prosperujícímu Spolku československých rafinerií cukru. Jeho prezident Robert Mandelík (1875-1946), průmyslník, finančník a starosta Ratboře u Kolína, používal automobil Škoda Hispano-Suiza až do poloviny 30. let.
Jak bylo tehdy zvykem, starší robustní podvozky s výkonným motorem umožňujícím dosahovat vysokých rychlostí bývaly adaptovány na hasičská vozidla, v daném případě za druhé světové války pro sbor v Katovicích u Strakonic.
V 70. letech minulého století vůz odkoupil slovenský sběratel. Další majitel, tentokrát z Prahy, zahájil v roce 1995 náročnou deset let trvající renovaci. Na původním podvozku s originální přední částí karoserie vznikla kreace navržená světoznámým výtvarníkem Václavem Zapadlíkem ve stylu linií J. O. Jecha.
Následně změnil vůz ještě dvakrát majitele, od roku 2010 je součástí sbírek Škoda Muzea.
Z limuzíny hasičským vozem a zase zpět
Jak bylo v době vzniku vozu zvykem, starší robustní podvozky s výkonným motorem umožňujícím dosahovat vysokých rychlostí bývaly po skončení aktivní služby adaptovány na hasičská vozidla, což se za druhé světové války stalo také tomuto konkrétnímu vozu. Zadní část původní karoserie byla odstraněna a nahrazena lavicemi pro převoz mužstva. Kdysi reprezentační vůz byl navíc vybaven tažným zařízením pro přepravu hasičské stříkačky.
Ojedinělý veterán s pohnutým osudem se v roce 2010 stal součástí sbírek mladoboleslavského Škoda Muzea. To v srpnu 2019 odstartovalo náročný restaurátorský projekt, opírající se o důkladné rešerše dobových materiálů a usilující o důsledné uvedení vozu do původní podoby. Odborníci prostudovali archiv plzeňské Škody uložený v Nepomuku, ale i fotografie, filmové záběry a dokumenty rodiny Mandelíkovy. Cílem bylo uvedení vozu do původní podoby, a to velmi důsledně, do posledního detailu.
Zásadní závady skrývala nejen samotná karoserie, z valné části dostavěná v posledním čtvrtstoletí, ale také třeba motor. Na vině byly i neodborné zásahy z minulosti. Napravovali je odborníci ze Škoda Muzea ve spolupráci s externími kolegy. V roce 2019, po demontáži motoru, se vůz přestěhoval do dílny specializované na renovace historických karoserií včetně nosných výdřev. Tvary zadních partií bylo třeba upravit, prodloužit a oplechovat pár zadních dveří. Následovala výroba nových zadních blatníků a postranních stupaček, dále nové oplechování předních dveří.
Během roku 2020 následovala demontáž karoserie a její lakování, usazení na podvozek, úprava konstrukce sklápěcí střechy, výroba nových konstrukcí sedadel, oprava a přelakování přístrojové desky. Postup prací nezastavila ani pandemie covidu-19. V roce 2021 přišlo na řadu čalounění sedadel a výroba intarzií. Připomeňme, že jde o tradiční umělecké řemeslo: skládání a lepení dřevěných dýh různých barev a struktur, v daném případě ozdobných prvků dveří. Luxusní Škoda Hispano-Suiza však intarzie uplatnila i nad bohatě vybavenou přístrojovou deskou a dále na mezistěně oddělující prostor pro řidiče se spolujezdcem a vzadu sedící cestující.
Plán prací byl dlouhý a detailní. Bylo třeba vyrobit nový potah střechy, ale také dveřní kliky, které vznikly podle jediné dochované z atypického materiálu: ebenového dřeva. Pečlivé renovace se dočkal i čtyřramenný volant, stejně jako mechanicky ovládaná směrovka s otočnou podsvícenou šipkou, předchůdce směrových světel – „blinkrů“. Mimochodem koncem 20. let minulého století se ještě na povrchovou úpravu částí karoserie většinou nepoužíval chrom, převažovalo pokovení niklem. I to bylo během renovace opraveno či obnoveno.
Náročná byla také renovace motoru, která nakonec zabrala tři roky. I tady museli odborníci napravovat řadu dávných hříchů a vypořádat se například s následky ne zrovna povedené opravy klikového hřídele nebo víkem bloku motoru, které bylo po neodborné renovaci deformované a zoxidované.
Díly motoru prošly během profesionální renovace očistou, ložiska klikového hřídele a ojnic byla vylita kompozicí, nová jsou horní pouzdra ojnic. Ventily si vyžádaly zabroušení, aby přesně dosedaly do sedel a dobře těsnily, opraven a seřízen byl karburátor, opravy a vyčištění se dostalo celému olejovému systému.
Třešničkou na dortu pečlivé renovace se staly věrné repliky prvorepublikových registračních značek Č-26.960. Vzhledem k původnímu majiteli se nabízí úsloví, že je znovuzrozená „hispánka“ jako z cukru. Pochopitelně není na prodej, stane se ozdobou veteránských akcí i expozice mladoboleslavského Škoda Muzea.
Zrestaurovaná Škoda Hispano-Suiza se slavnostně představuje na veletrhu Techno Classica Essen, pořádaném 12.-16. dubna 2023 v Německu.
Štítky: Hispano-Suiza, historie, renovace, Škoda, ŠKODA Hispano-Suiza, škoda muzeum, Techno Classica Essen, veteran