Nepřiměřená rychlost zůstává v Česku jedním z největších problémů silniční dopravy. Není to okrajový jev ani jednorázový výkyv. Za posledních 15 let s ní bylo spojeno více než 217 tisíc nehod a jen v roce 2025 si vyžádala 130 lidských životů. Přestože jde dlouhodobě o jednu z hlavních příčin tragických nehod, chování českých řidičů ukazuje pozoruhodný rozpor mezi tím, co si lidé myslí, a tím, jak se za volantem skutečně chovají.
Aktuální data České asociace pojišťoven od STEM/MARK ukazují, že 65 % řidičů přiznává, že při řízení spěchá. Rychlostní limity pak podle těchto dat překračuje 45 % motoristů. Zároveň ale dvě třetiny řidičů dobře vědí, že nepřiměřená rychlost je riziková, a 98 % z nich souhlasí s tím, že normou by měla být za volantem především bezpečnost, nikoli spěch. Právě tady se ukazuje hlavní paradox českých silnic. Lidé si nebezpečí uvědomují, ale v běžném provozu ho současně sami udržují při životě.
Výkonný ředitel České asociace pojišťoven Jan Matoušek k tomu říká, že problém vysoké rychlosti už dávno nespočívá v nedostatku informací. Řidiči podle něj velmi dobře vědí, že spěch za volantem zvyšuje riziko nehody, přesto je rychlá jízda v každodenním provozu tolerována. Rychlost se tak podle něj stala nejen bezpečnostním problémem, ale i otázkou zvyku, osobní zkušenosti a společenské tolerance.
Všichni vědí, že je to nebezpečné. Mnozí to přesto dělají
Právě tato tolerance je na celé věci možná nejvýmluvnější. Nepřiměřená rychlost je sice obecně vnímána jako nebezpečná, její mírné překračování ale značná část společnosti bere skoro jako drobnost. Dvě třetiny řidičů ji dokonce označují za „nejméně nebezpečný“ přestupek. To je z hlediska následků mimořádně výmluvné, protože právě rychlost zásadně rozhoduje nejen o tom, zda k nehodě dojde, ale i o tom, jak vážné budou její důsledky.
Vedoucí oddělení komunikace České asociace pojišťoven Milada Veselá připomíná, že za uplynulých 15 let se sice podařilo počet obětí dopravních nehod způsobených nepřiměřenou rychlostí snížit o více než polovinu, problém ale nezmizel. Jen v roce 2025 bylo evidováno téměř 12 tisíc nehod způsobených rychlou jízdou, při nichž zemřelo 130 lidí. Zásadní přitom je, že častou příčinou není jen samotná vysoká rychlost, ale také její nepřizpůsobení stavu vozovky.
To je podstatný detail, který bývá často přehlížen. Nejde pouze o to, kolik ukazuje tachometr. Riziko vzniká i ve chvíli, kdy řidič jede rychleji, než dovolují podmínky na silnici, počasí, provoz nebo stav povrchu. Právě tehdy se z běžné jízdy velmi rychle stává situace, kterou už nelze zvládnout.
Češi si umějí spěch za volantem omluvit
Z dat zároveň vyplývá, že řidiči si své chování dokážou poměrně snadno ospravedlnit. Nejčastějším důvodem pro rychlejší jízdu je snaha dohnat zpoždění, kterou uvádí 36 % řidičů. Spěch tak není jen individuálním selháním nebo osobním rozhodnutím. Stává se součástí širšího tlaku, který si lidé přenášejí i do provozu.
To potvrzuje i další číslo. Celkem 37 % lidí přiznává, že svým chováním na silnicích nutí ostatní spěchat. Jinými slovy, nejde jen o osobní tempo každého řidiče. Na silnici se vytváří prostředí, v němž tlak jednoho snadno přechází na druhého. Výsledkem je atmosféra, v níž je klidná a předvídatelná jízda spíše výjimkou než samozřejmostí.
A rychlost není jediný problém. Nedodržování bezpečné vzdálenosti přiznává 53 % řidičů. Zkušenost s agresivním brzděním má 70 % řidičů a 74 % lidí se setkalo s nedáním přednosti v jízdě. České silnice tak netrápí jen samotná rychlá jízda, ale i celý soubor návyků, které zvyšují napětí a snižují bezpečnost.
Opatrnost ano, nižší limity ne
Debata o rychlosti v českém prostředí není jen technická nebo bezpečnostní. Je také silně kulturní a hodnotová. Většina řidičů dlouhodobě odmítá snižování maximálních rychlostních limitů. Se snížením rychlosti v obci na 30 km/h souhlasí pouze 15 % řidičů. Naopak 67 % podporuje zvýšení rychlosti na vybraných dálničních úsecích na 150 km/h.
Právě tady je vidět, jak hluboko je rychlost v českém řidičském uvažování zakořeněná. Řidiči většinově deklarují, že bezpečnost má být na prvním místě, zároveň ale podporují vyšší limity a mírné překračování pravidel nepovažují za zásadní problém. Tato kombinace ukazuje, že spor o rychlost se nevede jen mezi předpisy a realitou, ale i mezi deklarovanými hodnotami a skutečnými návyky.
Přesto data nenabízejí jen nepříjemné závěry. Ukazují i to, že základní společenská shoda tu existuje. Naprostá většina řidičů, konkrétně 98 %, souhlasí s tím, že za volantem má mít přednost bezpečnost před spěchem. A 88 % lidí je ochotno zapojit se do Národního dne bez spěchu.
Ten připadá právě na dnešek, tedy na 23. dubna 2026. Jde o celorepublikovou iniciativu, která upozorňuje na rizika zbytečného spěchu a s ním spojené nepřiměřené rychlosti na silnicích. Do akce se každoročně zapojují instituce, firmy i veřejnost. Jejím cílem je připomenout, že ne každá situace vyžaduje okamžitou reakci a že tlak na výkon a rychlost se často přenáší i do dopravního chování.
Letošní ročník znovu otevírá debatu o tom, proč máme potřebu spěchat a jak tento tlak ovlivňuje rozhodování za volantem. Základní sdělení je přitom velmi prosté. Zpomalit neznamená ztrácet čas. V mnoha případech to znamená především dojet v pořádku.
Zdroj: Česká asociace pojišťoven, IPSOS, Portál nehod, STEM/MARK
Když pojedu v Německu na 2/3 dálnic, kde je rychlost neomezená těch běžných 160 – 170 km/h (a mohl bych i víc), je to legální.
Jakmile přejedu k nám nebo do Rakouska, je to okamžitě smrtelně nebezpečné?
To je ale nesmysl, že?
Ani komunisti, když zavedli omezení rychlosti, nelhali, že je to kvůli bezpečnosti, ale přiznali, že kvůli ropné krizi a snaze minimalizovat spotřebu paliv.
Ježdění 130-ti kilometrovou rychlostí za sucha a dobré viditelnosti po dálnici není řízení, ale flákání se ze volantem.
Současná auta jedou skoro sama a tak není co dělat.
Takže lidé telefonují, píší SMS-ky, pouští si DVD nebo i televizi.
A to jsou příčiny nehod – nevěnování se řízení, přecenˇování svých schopností, nepřizpůsobení se provozu.
Rychlost může zkomplikovat řešení nějaké dopravní situace, může změnit vážnou dopravní nehodu v tragickou, ale sama o sobě příčinou nehod není.
Rychlostní limit není totéž co přiměřená rychlost.
Ta je totiž na limitu nezávislá.
Pokud za sucha a dobré viditelnosti pojedu na pražském okruhu povolenou rychlostí 80 km/h, můžu si na jednu ruku sednout a druhou řídit – je to nuda.
Ale když tam v noci za hustého sněžení a s několika centimetry sněhu na vozovce zkusím jet povolenou rychlostí, budu řídit oběma rukama a nuda to rozhodně nebude.
Nemusím dokonce ani bez nehody dojet.
Pan Lukáš Dráha mistrně míchá nepřiměřenou rychlost s vysokou rychlostí, proplétá oba tak mistrně, až se v tom zcela zamotal. Tak ještě jednou – problém je nepřiměřená rychlost. Vysoká rychlost jako například 150 na dálnici, kde není vysoký provoz, je sucho a dobrá viditelnost tak tam velký problém opravdu nevidím (obzvláště když za těchto podmínek můžete jet v Německu kolik chcete). Takže prosím méně takto demagogických článků. Díky.
Hodně pravdy ale je také pravda že to Němci umí považují se za dobrého řidiče a mám i silné auto přesto při jízdě na německé dálnici si musím tak půlhodinky na tu větší rychlost zvykat
Naprosto pohodově se ale cítím na dálnicích ve Španělsku či Švýcarsku
tam mají pouhých 120 a všichni jedou v plynule koloně tak těch 125
a nikdo nikoho nepředjíždí a nikdo se nikomu nelepí na zadek
Naprostá pohoda když se vrátím domů připadám si jako v blazinci