Vysoké tempo samo o sobě nerozhoduje, zda bude jízda příjemně vzrušující. Výzkum objednaný společností Castrol naznačil, že podstatnější je souhra tělesné a mentální stimulace, plného zapojení do řízení a pocitu, že má řidič situaci pod kontrolou. Jakmile tento pocit zmizel, silné podněty se u účastníků projevovaly spíše jako stres a strach.
Společnost Castrol zveřejnila výsledky svého průzkumu. Sběr a analýzu neurofyziologických dat zajistila britská společnost Brainbox. Experiment se uskutečnil v areálu PalmerSport v anglickém hrabství Bedfordshire. Všechny jízdy proběhly mimo veřejné silnice a pod dohledem profesionálních instruktorů.
Tři podmínky příjemného vzrušení
Studie rozlišovala tři složky intenzivního zážitku. První zahrnovala tělesnou a mentální stimulaci, druhá míru zapojení mysli do řízení a třetí emocionální poměr mezi nadšením a strachem.
Pokud se všechny dostaly na zvýšenou, ale pro konkrétního člověka stále zvládnutelnou úroveň, mohl se řidič přiblížit stavu flow. Při něm se plně soustředí na činnost, potlačí rušivé podněty a pracuje blízko hranice svých schopností.
Zvládnutelná úroveň se však může mezi jednotlivými lidmi výrazně lišit. Po jejím překročení začínají podněty řidiče přetěžovat a pozitivní vzrušení se může změnit ve strach.
Mozek, srdce, pokožka i pohyby očí
Účastníci měli EEG s 30 kanály, které sledovalo aktivitu mozku. Další zařízení zaznamenávala srdeční frekvenci a její variabilitu, elektrickou vodivost pokožky a pohyby očí. Sledování zraku zachycovalo fixace pohledu, četnost mrkání i rychlé mimovolní pohyby očí.
Jednotlivé údaje se vyhodnocovaly společně. Například změny vodivosti pokožky vypovídají o intenzitě tělesné reakce, samy však nerozliší příjemné vzrušení od úzkosti. Podobně ani zvýšený tep automaticky neznamená, že si člověk jízdu užívá.
Pět jízd od pomalého off-roadu po závodní vůz
Co je stav flow?
Flow je stav hlubokého soustředění, při kterém se člověk zcela ponoří do vykonávané činnosti. Úkol vyžaduje plnou pozornost, zároveň však zůstává zvládnutelný a člověk má pocit kontroly. Pokud náročnost překročí jeho individuální schopnosti, může soustředění vystřídat přetížení, úzkost nebo strach.
Program tvořilo pět různých disciplín. První byla pomalá terénní jízda v Land Roveru Defender na připravené trati s prudkými stoupáními, klesáními, průjezdy vodou a úkoly vyžadujícími přesné ovládání vozu.
Následovaly jednomístné motokáry na úzkém technickém okruhu. Přestože nedosahovaly rychlostí závodních automobilů, vyžadovaly neustálou práci s volantem, brzdami, akcelerátorem a ideální stopou.
Účastníci poté řídili závodní McLaren Artura GT4 a otevřený sportovní prototyp Palmer JP-LM. Jízdy nebyly soutěžní a probíhaly pod dohledem instruktorů. Pátou disciplínou byla rychlá spolujízda v JP-LM, při níž vůz ovládal profesionál a využíval jeho schopnosti na hranici možností.
McLaren přinesl nejsilnější pozitivní reakci
Nejsilnější pozitivní reakce se objevila při řízení McLarenu Artura GT4. Účastníci vykazovali nejvyšší míru tělesné a mozkové aktivace, ale současně také výrazné známky soustředění, zapojení do řízení a kontroly nad vozem. Právě při této jízdě se nejzřetelněji objevily projevy spojované se stavem flow.
EEG zachytilo vysokou aktivitu čelní středové theta složky v rozsahu 4 až 8 Hz, kterou studie spojovala se soustředěním. Současně zůstávala zachována střední aktivita alfa vln v rozsahu 8 až 12 Hz, spojovaná s klidnou bdělostí. Podobný, i když méně výrazný obraz se objevil také při jízdě na motokárách.
Soustředění bylo patrné rovněž z pohybů očí. Řidiči McLarenu zaznamenali v průměru 70 fixací pohledu na ideální stopu a vrcholy zatáček za minutu. Mrkli přibližně 2,5krát za minutu, zatímco v klidovém stavu člověk běžně mrkne 15 až 20krát.
Bez kontroly se vzrušení změnilo ve stres
Při rychlé spolujízdě s profesionálem se reakce účastníků změnila. V mozkové aktivitě přibylo rychlých beta vln, které studie spojovala se stresem a úzkostí. Současně poklesla aktivita theta a alfa vln. Výzkumníci tento obraz vyhodnotili jako přetížení mozku, nikoliv jako hluboké soustředění.
Rozdíl ukázaly také oči. Zatímco řidiči McLarenu sledovali stopu plynule a předvídavě, spolujezdci kontrolovali okolí mnohem roztříštěněji. V porovnávaném úseku mrkli až 40krát a při průjezdu zatáčkami bylo zaznamenáno přibližně 190 samostatných fixací pohledu.
Rychlá spolujízda skončila v hodnocení pozitivního vzrušení nejníže ze všech pěti disciplín. Intenzita tělesné reakce zůstávala vysoká, její emocionální charakter však odpovídal spíše úzkosti než příjemnému zážitku.
Automaty vyhrály, ale vědci teď našli důvod, proč bychom měli litovat konce manuálů
Ani vysoký tep neznamená požitek z jízdy
Největší nárůst průměrné srdeční frekvence nastal v McLarenu, kde tep stoupl o 43,8 úderu za minutu. Při terénní jízdě šlo o vzestup jen o 16 úderů za minutu. Samotná výše tepu však příjemné vzrušení od strachu neoddělila.
Při pozitivním zážitku zůstávala variabilita srdeční frekvence nízká, ale nadále proměnlivá. Strach ji stlačoval na velmi nízkou úroveň. Výsledky tak naznačují, že intenzita tělesné reakce není totéž co požitek.
Nižší rychlost přitom pozitivnímu zážitku nebránila. Motokáry i terénní jízda v Defenderu, jejíž průměrná rychlost dosahovala přibližně 8 km/h, se v hodnocení umístily před rychlou spolujízdou s profesionálem.
„Vzrušení není o rychlosti, ale o soustředění,“ shrnul spoluzakladatel a ředitel Brainbox Dan Phillips. Rozhodující je podle výsledků experimentu kombinace soustředění, aktivního zapojení a vnímané kontroly.
Zdroj: prnewswire.co.uk, motor1.com
Štítky: emoce, okruh, radost, strach z řízení, výzkum