Všichni dobře známe jízdu na silnici, někteří z nás i v terénu – a tím nemyslím polní cestu. Ale jezdit v poměrně náročném terénu rychlostí jako na silnici, to už zná málokdo. Martin Prokop ano a předvedl to i nám.
Ze sériového auta má jen čelní sklo a motor
Závodní speciály mívají se sériovými auty jen pramálo společného, ovšem ty určené pro Rallye Dakar se od nich liší ještě více. Zatímco v rallye, které Martin Prokop se svým Fordem Fiesta WRC také jezdí, jsou předpisy přísné a auto prakticky dané z továrny, pro dakarské závodění je to trochu jinak. Předpisy platí stále, ale jsou volnější.
Závodní týmy musejí dodržet pevně daná pravidla, která jim pořadatel stanovuje. Jde zejména o techniku, která se navíc napříč kategoriemi liší. Mezi těmito závodními speciály jsou nakonec mnohem větší rozdíly než by se mohlo zdát. A opravdu velké rozdíly ve srovnání s tím, jak se liší třeba auta pro „obyčejné“ rallye. Sériové ale musí zůstat čelní sklo a motor.
Motor tak nesmí dostat žádné úpravy vnitřností. Původní musí být vše, včetně vaček, rozvodů a tak dále. Závodní týmy si ale mohou upravovat naladění a nastavení motoru. Možné je také upravovat elektroniku motoru, takže například Ford z týmu MP Sports Martina Prokopa komunikuje s jednotkami Cosworth.
Pod kapotou jejich „Shreka“, jak mu přezdívají, je poslední evoluce vidlicového osmiválce z Fordu Mustang. Jde o přímovstřikový pětilitrový motor, který má v sériovém Fordu Mustang výkon 450 koní. Závodní speciál má ale předepsaný 37mm restriktor v sání, takže je jeho výkon asi 370 koní. Motor je laděn tak, aby měl co nejvíce točivého momentu v co nejnižších otáčkách a ve vyšších otáčkách naopak výkon. Odpovídá to stylu závodění v terénu, kde je například v dunách občas potřeba zastavit kola hned (třeba právě chcípnutím motoru), ale následně během okamžiku zase rychle akcelerovat.
Technika auta je navíc vymyšlena tak, aby se daly díly co nejjednodušeji měnit. Třeba tlumiče jsou vyměněny opravdu rychle. Stačí povolit několik matic, ke kterým je přístup zcela jednoduchý a je to. V rámci našeho ježdění se dokonce tlumiče měnily, protože se v MP Sports rozhodli otestovat jiné s novým nastavením. Zajímavé je, že jednotlivé díly náprav se dají použít kamkoliv, takže třeba rameno z levé přední nápravy mohou mechanici dát i doprava dozadu. Stejně tak diferenciály.
Vypadá skoro jako pick-up Ford
Když se na auto podíváte, jeho karoserie připomíná pick-up. Jenže ona „skořápka“ nahoře může být jakákoliv. V nejnovější evoluci jde o karbonový „obal“, který se nandává na trubkový rám. Ten si můžete prohlédnout v galerii v dílně, kde mechanici právě pracovali na druhém závodním speciálu. A protože Martin Prokop již dlouhá léta jezdí s Fordem a české zastoupení s ním spolupracuje, nese i „Shrek“ motor, nápis na přídi a název Ford.
Jenže všechny rozměry jsou zcela odlišné. Pohled z boku ukazuje miniaturní převisy karoserie, aby byla prostupnost terénem co nejlepší. A ani korba není korbou, posádka tam při některých závodech vozí třetí rezervní kolo. Ta první dvě má schovaná v podlaze pod sebou, aby auto mělo co nejnižší těžiště.
A to je u závodních aut obecně velmi důležité – co nejnižší těžiště a rozložení hmotnosti. I s tím v MP Sports často laborují. Auto jako takové se snaží udělat co nejlehčí – i proto jsou všechny prvky vnější karoserie z karbonu – a na předepsanou hmotnost se dostávají přídavnými závažími, s nimiž se dá do určité míry pohybovat a rozložení hmotnosti a těžiště tak upravovat.
Jako v pračce. Asi
V rámci akce, kterou připravilo české zastoupení Fordu, jsme se mohli s Martinem Prokopem v jeho „Shrekovi“ projet v Jihlavě na tankodromu. Na cestu tam jsem si vzal aktuálně testované BMW X7 a to jsem nevěděl, jakou jsem udělal chybu. Pohodlí, plavnost a klid na palubě byl naprostý opak toho, co mě čekalo ve Fordu na polygonu. Na druhé straně to bylo pak velmi zase příjemné po cestě domů…
Se „Shrekem“ se ještě před mnou svezlo několik mých kolegů, takže jsem měl docela dobrou příležitost k tomu, abych si udělal obrázek o tom, že Martin Prokop rozhodně nebude jezdit pomalu. Naopak plynový pedál tlačil do podlahy hodně často. Jeho Ford jezdil bokem s prokluzujícími všemi čtyřmi koly prakticky neustále. Nouze nebyla ani o skoky. A vše navíc doprovázel parádní zvuk osmiválce se závodním výfukem. O tom se ostatně můžete přesvědčit v úvodním videu.
Konečně nastává ten okamžik, kdy se vedle Martina Prokopa posadím já. Musím si obléknout kuklu a helmu s otevřeným hledím a interkomem. V pár závodních autech už jsem seděl, takže jsem čekal, že nastupování přes rám nebude jednoduché, ale tohle bylo ještě o něco složitější. „Otvor“ do auta je malý a je vysoko. Když jsem se posadil do sedadla, utáhl jsem si pořádně pásy a prohodili jsme s Martinem pár slov. Martin se mě ptal, jestli už jsem v nějakém závodním autě jel, odpověděl jsem, že ano, ale byla to jen okruhová auta a rallye speciály, žádný závodní off-road. Martin se na mě s úsměvem podíval a řekl: „To je v pohodě. Tohle je něco mezitím.“ No, nebylo!
Interkom se super věc, ale jakmile jsme se rozjeli, neslyšel jsem nic kromě motoru. Martin ze svého servisního stanu odjel pomalu, aby neprášil, ale po několika desítkách metrů přišlápl plynový pedál až na zem. Auto s sebou cuklo, aby hned vystřelilo vpřed. Díky kluzkému povrchu jsme hned první zatáčku projížděli řízeným smykem. Po cestě jsem předtím šel a rovná nebyla, byla plná nerovností – prostě typická polňačka. Tlumiče ji ale srovnaly. Zatím.
Během chvilky jsme odbočili do lesa, přitom Martin stále přidával. Motor se krásně vytáčel a doprovázel to parádním zvukem. Šestistupňová sekvenční převodovka Sadev měnila rychlosti během okamžiku a auto s sebou začalo na nerovnostech házet. Ale nebyly to jen nějaké dírky nebo vyvýšeniny, tohle už byly opravdu velké nerovnosti. Auto ale jelo stále vpřed, řidič ho usměrňoval jen drobnými korekcemi volantu. Ty tlumiče jsou skvělé!
Jezdili jsme asi pět minut a za tu dobu jsem si opravdu mnohokrát řekl, že „tahle nerovnost přece nejde v téhle rychlosti přejet“. A šla! Navíc bez jakékoliv rány od kol. Tohle jsem vážně nečekal. Výběr komponentů, jejich sladění a celkové naladění včetně umu Martina Prokopa způsobily, že jakkoliv byla tahle jízda neskutečně rychlá, byla také naprosto jistá. Minimálně z mého pohledu ze sedadla spolujezdce. Přes zadek – pevně připoután v závodním sedadle – jsem i já cítil, co auto dělá. Musí být radost „Shreka“ řídit!
Bolí to
Rallye Dakar jsem vždycky chtěl jet. Nikdy jsem se k tomu nedostal a teď ani nevím, jestli se k tomu vlastně dostat chci. Závodníci mají po této mojí krátké, ale intenzivní zkušenosti můj ještě větší respekt. Já jsem v závodním autě seděl asi pět minut a nemusel jsem dělat nic, jen jsem se díval na cestu před sebou a na to, jak kmitaly Martinovy ruce na volantu a řadičce a nohy na pedálech. I tak jsem toho měl „plné brejle“. Hlava mi lítala sem a tam a ještě teď mě bolí otlačené klíční kosti od pásů.
Když si představím, že bych do toho měl hlídat azimuty, odbočky a vzdálenost mezi jednotlivými body v roadbooku, nevím, jak bych to zvládl. Navíc jsem v interkomu nic neslyšel, takže bych asi stěží odpovídal řidiči na jeho dotazy. Slyšel bych ho vůbec, kdyby se mě na něco ptal?!
V rámci testovacího dne jsme měli možnost si chvíli popovídat i s Martinovým dlouholetým navigátorem Janem Tománkem. Jsou opravdu sehraná dvojka. A Honza říkal, že ho vlastně cross-country závody baví víc, než klasické rallye, ale vzdát by se (alespoň prozatím) nechtěl ani jednoho.
Vzhůru na Dakar 2020
Martin Prokop a Jan Tománek se chystají i na Rallye Dakar 2020, který přináší opět velké změny. Po prapůvodním africkém závodu se několik jet jezdilo na jihoamerickém kontinentu, aby se závod na několik dalších let už od ledna 2020 přesunul do arabských zemí.
Pořadatel zatím mnoho informací nezveřejnil. Neprozradil ani to, kudy povede trasa, jen to naznačil. Jisté ale je, že Rallye Dakar 2020 bude hodně písečný, ale vypadá to, že by závodníky měl zavést i do hor. No, necháme se překvapit, stejně jako závodníci. A přejeme do týmu MP Sports hodně štěstí. Oběma posádkám, protože podle plánu by stejně jako letos měla jet s dvěma auty. Kdo se posadí do toho druhého, to je ale zatím ve hvězdách…
