Jaké to je poprvé usednout do závodního autokrosového auta? Přečtěte si poutavý příběh, který se odehrál již před pár desítkami let.
Náhle to pode mnou zařvalo, zadní kola proklouzla a přední směřovalo k nebi, neboť start byl do kopce. Než jsem si to uvědomil byl jsem tak o 100 m výš, pro mne v neuvěřitelné rychlosti začala vracečka téměř o 180 stupňů, ale pro změnu dolů. Větší strach jsem snad nezažil. Padák a přímo proti němu téměř kolmá stráň a pravý vingl.
Poučen, že nesmím ubrat, jinak nezatočím, jsem téměř dole ještě přidal a pak trhl volantem doprava. Zatočilo to. Ale už jsem byl někde nahoře a přišla zase mírnější levá vracečka. Kdybych si celou trať předem neprošel a nevěděl , že je široká asi 10 metrů a ujasnil si optimální dráhy zatáček, nevěřil bych , že se mám trefit asi ani ne tři metry stopy. Není čas přemýšlet, následuje dlouhý padák dolů a hned zase prudce doprava nahoru. Kdybych neměl za sebou asi roční výcvik ve smyku zadokolkou na sněhu a ledu, byl jsem po smrti (aspoň si to myslím). A opět krutý stoupák a startovací rovinka.
Když jsem to objel asi čtyřikrát nebo pětkrát, zdřevěněly mi ruce a musel jsem zastavit, protože jsem to především nemohl udýchat. Když mě mechanici vytáhli z kokpitu, nemohl jsem ani chodit, ale ani hýbat rukama. I přilbu mi museli sundat.
Po mně jel mladík – asi 15letý – kterého jsem neznal. Škoda. Za pár let to byl Mistr Evropy. Světové mistrovství se nejezdí. Trochu mě překvapilo i to, jak se chová šikovně při převlékání a usazovaní do kokpitu. Pak vyrazil on, krutě rychleji podle stopek a zcela bravurně v zatáčkách… Pak jsme si to zase vyměnili. Ale to se mi již klepaly ruce i nohy. Sotva jsem se protáhl třemi okruhy a musel jsem ven, slabostí jsem se sotva hýbal.
Vydalo by to na výrazně delší povídání. Veselejší měl být můj návrat do Prahy. Chomutov jsem ještě projel, pak jsem musel zastavit, už jsem nemohl řídit. Protože mobily nebyly, zastavil jsem řidiče, který jel náhodou do Prahy a byl naštěstí ochotný. Vyřídil můj vzkaz a kamarádi pro mne museli přijet. Odvézt auto i mne. Tři dny mi trvalo vyčistit si zuby a pořádně a učesat.
Řidič, ten těžký život má. A začátky nikdy nejsou procházkou růžovým sadem. Za volantem tomu není jinak. Přitom vůbec nezáleží na tom, kde jste se narodili nebo čím se právě živíte. Také se vám vybavily vlastní „první úspěchy“ za volanty silných i méně silných vozů. Vzpomínáte rádi?
Autor: Pavel Kohout