I sedmá dakarská etapa vedoucí z La Paz do Uyuni musela být kvůli rozmarům počasí zkrácena, což Martina Macíka, pilota týmu Big Shock Racing, příliš netěšilo: „Rádi bychom postupně umazávali ztrátu, navíc jízdu v blátě mám natrénovanou ze Sedlčan, takže se nám teď každý kilometr hodí, z podobných změn radost nemáme.“ Tentokrát se jelo na jistotu a závodníci šetřili své vozy. Nikdo neměl chuť opravovat přes noc techniku svépomocí. Posádka žluté liazky startovala do maratónské etapy ze čtvrtého místa a do cíle dojela jako dvanáctá, celkově si drží dobrou patnáctou pozici.
Na programu Rallye Dakar jsou teď maratónské etapy, další výzva. Znamená to, že po dojetí do cíle musely posádky přespat mimo bivak, zcela bez asistence zbytku týmu a s opravami techniky jim nesměli pomáhat jejich mechanici. Závady musely závodníci zvládnout vyřešit vlastními silami, případně si mohly vzájemně pomoci i konkurenční posádky, ale nikdo jiný k technice přes noc nesměl. Asistenční vozy s mechaniky jely po své vlastní trase na jiné místo.
„Zkusili jsme si dnes startovat v čele pořadí a je to pecka,“ komentuje etapu navigátor František Tomášek. „Jelo se dobře, drželi jsme se trasy přesně podle road booku. Jen jeden úsek vedl mimo pistu a byl totálně rozbitý. Do etapy jsme po dnech volna vyjížděli s hezkým novým a opraveným autíčkem, ale po noci bez asistence bude Franta zase trochu rozcupovaný. Nic vážného, pár plechů na nástavbě. Víme, že ta obtížnější část nás čeká až zítra. Dnes jsme jeli na jistotu,“ doplňuje Martin Macík.
Po dojezdu do cíle posádka zajistila nejnutnější servis a dotankovala kamion. „Teď se nejvíc těšíme na jídlo. Musíme si odpočinout. Přejezd byl dlouhý, je tu zima, poprchává. Budeme dneska s klukama kempovat, čeká nás noc ve stanu. Probudíme se pěkně smradlaví a zmačkaní. A ráno budeme všichni doufat, že naše kamiony nenajdeme na parkovišti s prázdnými koly,“ dodává František Tomášek, navigátor týmu Big Shock Racing.
Lavorovo dakarské okénko
Když to děláš s láskou…
„Klasika. Ráno čumíme jako sůvy, natlačíme do sebe snídani, zabalíme poslední stan. Cesta zajímavá, stoupání jako prase. Vesničky, kde to drncá tak, že ti to málem rozebere auto. Potkáváme bagry, snažící se stavět opravdovou silnici. Pozorujeme lamy. Dneska neopravujeme, máme maratonskou. Oproti předchozím dnům celkem dobrý. Minule nám voda sebrala cestu přímo před nosem a pak málem i auto. Museli jsme najmout místňáka, jako navigátora, aby nám ukázal kudy jet. Pršelo, 8 stupňů, vyfasovali jsme pláštěnky, takže jsme všichni vypadali jako mokrý trpaslíci. A pak, že v Bolívii nemají vodu. Ha, ha. Čelovky a šli jsme na to. Jak říká kolega Čáp, tady to chodí, tady to navazuje. Ležíš pod autem a teče na tebe proud vody. No a co? Když to děláš s láskou…,“ hlásí z Dakaru Lavor.