Už od malička, kdy jsme s rodiči jezdili na hory, mě fascinovala rolba. To, s jakou lehkostí, se dere na vrchol sjezdovky a pak sjíždí zase dolů, jsem nedokázal pochopit. Líbilo se mi, že po ní na sjezdovce zůstává nádherný koberec a to, že je vlastně úplně jedno, kam s ní zamíříte, protože jí nic nezastaví. Vždycky jsem se v ní chtěl svézt. A to se mi před pár dny vyplnilo.
Seděli jsme tak v sobotu po prvním dnu jedné ze zastávek SEAT 4Drive Roadshow u večeře v hospůdce s ředitelem ski areálu Horní domky v Rokytnici nad Jizerou Michalem Kopeckým a rozebírali vše možné i nemožné, dokonce i rolby. Slovo pak dalo slovo a já o den později po skončení lyžování usedl na místo spolujezdce do rolby PistenBully 400W. Řídil ji Michal Martínek, který se mi po celou dobu, co jsme rolbovali, věnoval a trpělivě odpovídal na všechny moje otázky. A po 12 letech rolbování už není moc věcí, které by nevěděl. Původní plán byl strávit v rolbě přibližně hodinku, vyjet na kopec, udělat část sjezdovky, ale mě tak bavilo pozorovat, jak se rolba s nerovným povrchem po celodenním lyžování potýkala, že jsem s Michalem strávil celou směnu.
Ski Areál Rokytnice nad Jizerou je páté největší středisko v České republice a nabízí sportovní lyžování pro celou rodinu. Pro tu je připraveno při ideálních podmínkách téměř 18 km (Horní Domky a Studenov dohromady) sjezdových tratí všech úrovní, na jejichž vrchol je dostanou dvě čtyřsedačkové lanovky nebo deset vleků. Nejdelší sjezdovka, která v areálu je, měří úctyhodných 2 920 metrů a její převýšení je 650 metrů. I tu jsme upravovali.
Počasí přes víkend ideálnímu lyžování příliš nepřálo. Teploty byly nad bodem mrazu, takže se po celodenním lyžování na sjezdovce vytvořily poměrně velké boule, některé měly na výšku klidně půl metru. Bylo nečekané, jak hladce si s jejich srovnáním rolba poradila. Ve vytápěné kabině panovala příjemná atmosféra i díky zabudovanému autorádiu, takže pozorovat rozbíjející se sníh o přední radlici bylo o to zábavnější. Ještě lepší byl pohled za sebe, kde všechny poslední velké kusy sněhu a ledu upravila fréza a na nádherný „koberec“ uhladil povrch finišér. Přední radlice se navíc může pohybovat přesně podle toho, jak je potřeba nebo jak rolbař chce. Ovládá se joystickem vedle „volantu“ a je možné ji natáčet, zvedat a jinak s ní pohybovat až ve 12 směrech. Podobné je to i se zadní frézou a finišérem. Ta se umí v případě naší rolby při couvání sama zvednout a po přepnutí jízdy dopředu opět sama spustit.
Tím se dostáváme k tomu, že rolba umí jezdit samozřejmě dopředu, ale i dozadu. Pro oba směry je k dispozici jeden převod. Brzdu rolba nemá, má jen plyn, ale po jeho uvolnění začne výrazně zpomalovat pomocí hydrostatického pohonu. Plyn je potřeba držet i při jízdě z kopce, a to i opravdu velkého krpálu. Rolba by se jinak pohybovala jen velmi pomalu, ani ne rychlostí chůze. Pokud je potřeba zastavit v kopci, řidič má při ruce ruční brzdu. Rychlost jízdy je 0-20 km/h.
Rolbu PistenBully 400W (W značí naviják) pohání americký naftový motor Cummins QSL9. Jde o šestiválec s objemem 8,9 litru, výkonem 276 kW/370 koní a mohutným točivým momentem 1 519 Nm dostupným v 1 500 ot./min, kdy je ideální s rolbou pracovat. Vyšší otáčky vlastně ani nejsou potřeba. Rolba navíc váží více než 9 tun. Zajímá vás spotřeba paliva? Také mě zajímala. Palubní přístroje ukazovaly přibližně 25 litrů na jednu hodinu jízdy. Nádrž s objemem 260 litrů tak při plném nasazení a upravování celého ski areálu není problém spálit za jediný den. Tankování probíhá na vlastní čerpací stanici a do nádrže se lije běžná nafta, taková, jakou byste nalili i do nádrže svého vozu.
Ve ski areálu v Rokytnici nad Jizerou vyráží každý večer do terénu pětice roleb. Trasy rolbistů se každý večer mění, my jsme vyfasovali zrovna ty dvě nejpříkřejší sjezdovky. A v takových případech se používá právě ono W v názvu, tedy naviják se silou až čtyř tun, který rolbě pomáhá s pohybem nahoru i dolů. Ne snad, že by to rolba sama nezvládla, ale s navijákem se omezuje poškození sjezdovky pásy či případné převrácení (ačkoliv díky šířce a těžišti by se to stát nemělo). Sílu navijáku je možné nastavovat v rozmezí tří stupňů – od jedné do čtyř tun. Využívali jsme dvoutunovou pomoc, jen jednou nakrátko jsme přidali na tři tuny. Bylo to ale na sjezdovce, jejíž úhel stoupání (nebo klesání, chcete-li) byl opravdu strašidelný, na které navíc lyžaři vyrobili opravdu velké boule. Díky navijáku, síle motoru a hmotnosti rolby jsme nicméně žádné boule necítili. Pořád nechápete, jak je možné rolbovat s navijákem? Ani já jsem to nechápal, ale díky délce lana (tlusté je 12 mm!) 1000 metrů to problém není! Na to, že lano bude končit, řidiče upozorní červená barva, která je na jeho posledních 50 metrech.
Rolbu nezastaví ani nepřízeň počasí nebo jako v našem případě umělé zasněžování. Všechna okna jsou vyhřívaná a teplem od motoru jsou vyhřívané i stěrače. Rolba se ovládá jedním pedálem – přidává a ubírá plyn – zatáčí se „volantem“ a joystickem vedle něj se ovládá přední (a po přepnutí režimu) i zadní radlice. Zdá se to jednoduché, ale na středovém panelu je další změť tlačítek, kterou se ovládá zbytek stroje. Přiznám se, že ačkoliv mi Michal všechno popisoval, nepodařilo se mi vše zapamatovat. Pamatuji si ale, že nad řidičem je rádio a ovládání světel, kterých je po celé rolbě umístěno asi 14. Ve tmě je tak nádherně vidět dopředu, do stran, ale i dozadu. A to je potřeba, protože rolba měří bez pásů na šířku 2,5 metru, s pásy a radlicemi ale šířka vzroste na úctyhodných 5,5 metru. S přídavnými finišéry, které naše rolba neměla, je rolba ještě o dalších 90 cm širší. Naštěstí se dají na dálku z kabiny sklopit.
Michal je s rolbou po těch letech důkladně sžitý, všechno dělá automaticky, nad ničím nemusí přemýšlet a pozorovat ho při práci je skvělý zážitek. Ta samozřejmost, se kterou sjezdovku upravuje, a se kterou s rolbou na centimetry míjí sloupy umělého zasněžování nebo kraje sjezdovky, je až zarážející. Michal se navíc nenudí, přes zimu rolbuje a přes léto jezdí bagrem. Věříte mi, že mu jeho práci trochu závidím? :)