V předchozích letech byl v automobilovém průmyslu ve velkém skloňovaný hlavně downsizing. Zejména na přelomu tisíciletí byly velmi oblíbené naftové motory, které se začaly ve velkém montovat i do vlajkových lodí prémiových automobilek. Musely se tak výrazně zvětšit, čtyřválce a šestiválce už byly pro naftové motory nedostatečné, vždyť benzinové motory byly běžně osmiválcové.
Nejvíc se v Evropě do vývoje naftových motorů V8 ponořily hlavně německé prémiové automobilky Audi, BMW a Mercedes-Benz, ale nabízely je i některé další značky. Poslední naftový osmiválec nabízelo Audi v modelech SQ7 TDI, Audi SQ8 TDI, potažmo ještě Volkswagen v modelu Touareg V8 TDI, který stál na stejném základu. Skončil ale v roce 2020. Od té doby je nafta čím dál sprostějším slovem a naftové motory ze všech nových aut postupně mizí.
BMW: M67
Jako první se v roce 1999 na osmiválcový naftový motor zaměřilo BMW. Tento motor debutoval v BMW 740d na základě třetí generace BMW řady 7 s kódovým označením E38. Tento motor byl prvním z řady M67, konkrétně nesl označení M67D39, což v řadách BMW znamená, že jde o naftový motor s objemem 3,9 litru (3901 cm³). Konstrukčně – velmi zjednodušeně řečeno – vznikl spojením dvou řadových čtyřválcových bloků M47D20 s objemem 1951 cm³ při zachování vrtání a zdvihu 84 x 88 mm.
Výkon první verze byl 238 koní při 4000 ot./min. a točivý moment vrcholil 560 Nm při 2000 ot./min., ale v roce 2000 byl výkon zvýšen na 245 koní, točivý moment zůstal, ale byl dosahován při nižších otáčkách od 1750 ot./min. Maximální rychlost zůstala také beze změny: 242 km/h, ale zrychlení z 0 na 100 km/h kleslo z 8,4 sekundy na rovných 8 sekund.
Motor zůstal téměř nezměněn i v další generaci BMW řady 7 s označením E65, která přišla v roce 2002. Výkon byla ale opět vyšší, dosahoval 258 koní při 4000 ot./min a točivý moment vyrostl na 600 Nm při 1900 ot./min. Tak to zůstalo až do roku 2005, kdy přišla další nová evoluce s objemem zvýšeným na 4,4 litru. Tady byl výkon ještě vyšší, měl hodnotu 330 koní při 3800 ot./min a točivý moment vzrostl na 750 Nm při 1900 ot./min. Změnilo se tak i označení, motor tedy poháněl BMW 745d.
Dvanáctiválce se nevzdáme a zůstane atmosférický, zní z Ferrari
Audi: AKF
Reakce koncernu Volkswagen ale přišla velmi rychle, jejich osmiválec se objevil v roce 2000 pod kapotou Audi A8 druhé generace s kódovým označením D2. První naftový osmiválec dostal třípísmenné označení AKF a měl zdvihový objem „pouze“ 3,3 litru (3328 cm³, s vrtáním a zdvihem 78,3 × 86,4 mm), ale výkon velmi slušných 224 koní, což znamenalo 67 koní na litr objemu. Bylo to díky přeplňování dvěma turbodmychadly s variabilní geometrií lopatek.
Uspořádání bylo čtyřventilové s dvojitými vačkovými hřídelemi (stejně jako v případě konkurence), ale první V8 TDI nebylo vybaveno složitým systémem vstřikováním paliva Common Rail, ale jednoduchým přímým vstřikováním s kompresním poměrem 18,5:1. Maximální výkon 224 koní byl dosažen při 4000 ot./min a maximum točivého momentu 480 Nm bylo k dispozici mezi 1800 a 3000 ot./min. A dynamika? Nebyla o moc horší než u BMW, maximální rychlost 242 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,2 sekundy.
V roce 2003 dostala nová generace Audi A8 (D3) nový 4,0litrový (objem válců byl přesně 3937 cm³) naftový osmiválec s kódem ASE a přišla s řetězovým rozvodem a vstřikováním paliva Common Rail a kompresní poměr byl snížen na 17,5:1. Výsledkem byl výkon 275 koní a točivý moment 650 Nm, což znamenalo, že to byl v době svého uvedení na trh nejvýkonnější naftový motor na trhu. Audi A8 dokázal rozjet na maximální rychlost 250 km/h a z místa na stovku zrychlila za 6,7 sekundy. Audi ale nezůstalo spát na vavřínech a představilo ještě další evoluce: například kompletně přepracovaný 4,2 TDI V8, který dosahoval v různých variantách a evolucích výkonu od 320 koní a 650 Nm (kód motoru BMC). Skončilo to právě současnými generacemi Audi SQ7 TDI a Audi SQ8 TDI před faceliftem.
Mercedes-Benz: OM628/OM629
A zahanbit se samozřejmě nenechal ani Mercedes-Benz. První osmiválec na naftu měl Mercedes-Benz třídy S (generace W220), kterému se kvůli tvaru předních světlometů přezdívalo „motýlek“.
Šlo o provedení S 400 CDI, které poháněl celohliníkový motor (s kódovým označením OM628) s hlavami válců svírajícími úhel 75°, vyvažovací hřídelí uprostřed Véčka, čtvercovou konstrukcí válců (vrtání x zdvih – 86 x 86 mm) a zdvihovým objemem 3 996 cm³. I tento motor byl přeplňovaný dvojicí turbodmychadel s variabilní geometrií lopatek. Kompresní poměr dosahoval poměru 18,5:1 a nechybělo ani moderní vstřikování Common Rail. Výkon motoru byl 250 koní při 4000 ot./min a točivý moment dosahoval 560 Nm mezi 1700 a 2600 ot./min. Mercedes-Benz toto naftové eSko prodával pouze ve verzi se standardním rozvorem, prodloužená verze s ním v nabídce nebyla. Dynamika byla parádní, maximální rychlost byla 250 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h zvládlo auto za 7,8 sekundy.
V letech 2001 až 2005 se tento motor montoval také do SUV třídy ML a třídy G. V roce 2003 byl výkon zvýšen na 260 koní.
Tady je svět ještě v pořádku. Tahle řidičská auta si ještě pořád můžete koupit s manuálem
V polovině roku 2005 musel původní OM628 uvolnit místo své evoluci s označením OM629, která si zachovala zdvihový objem, ale vylepšila vstřikování paliva a turbodmychadla. Výkon se v modelových letech 2005 až 2010 pohyboval od 306 do 320 koní při 3600 ot./min a točivý moment byl nejprve 700 Nm mezi 2000 a 2600 ot./min, později pak dokonce 730 Nm při 2200 ot./min. Kromě S a ML se evoluce montovala také do SUV třídy GL a neobvykle i do sedanu vyšší střední třídy E 420 CDI (později 450 CDI).
Další naftové V8, které stojí za zmínku
Kromě výše zmíněné trojice automobilek se sluší zmínit také některé další, které naftové motory V8 nabízely. Pod kapotami svých modelů je nabízel totiž i Land Rover. Šlo o motory s označením Lion, které byly pod kapotami auta, když britskou značku vlastnil Ford, který motory i vyráběl. Naftové osmiválce ovšem byly evolucí rodiny motorů TDV6 vyráběných společně s tehdejším koncernem PSA (dnešním koncernem Stellantis). Jednalo se o 3,6litrový naftový osmiválec s výkonem 272 koní, který si našel cestu do modelů Range Rover a Range Rover Sport. Později byl nahrazen nově navrženým 4,4litrovým osmiválcem s výkonem 313 koní.
Pod kapotou měla osmiválcový nafťák Toyota Land Cruiser. Ta jej měla od roku 2008 ve verzi s označením Land Cruiser 200. Šlo o 4,5litrový motor s výkonem 286 koní.
Naftové motory V10 a V12
Ale osmiválce nebyly vrcholem, koncern Volkswagen totiž představil i V10 TDI a dokonce V12 TDI. Pětilitrový naftový desetiválec poháněl Volkswagen Touareg, který měl v běžné verzi 313 koní a točivý moment 750 Nm, ale ve verzi Touareg R50 dokonce 350 koní a 850 Nm. Tento motor se objevil i v limuzíně Volkswagen Phaeton, který stál na základech Bentley (používal stejnou podvozkovou platformu jako Bentley Continental GT a Bentley Continental Flying Spur).
A ten dvanáctiválec? Šlo o twin turbo V12 TDI od Audi, který poháněl vítězný závodní prototyp Audi R10 TDI na vytrvalostních závodech v letech 2006 až 2008. V roce 2007 si ale po úpravách našel cestu i do SUV Audi Q7 V12 TDI, kde nabídl výkon 500 koní a točivý moment rovných 1000 Nm.