Moderní auta už dávno nejsou jen stroje na přepravu z bodu A do bodu B. Stávají se z nich počítače na kolech, které se starají o bezpečí, pohodlí i o další drobné detaily, o které se dřív musel starat sám řidič. Asistenty pro udržování v jízdním pruhu, hlídání mrtvého úhlu nebo automatické přepínání dálkových světel dnes najdeme i v docela běžných modelech.
Přesto existuje jedna technologie, která vyniká tím, že opravdu pomáhá. A přitom neruší. Možná ji máte ve svém autě také, možná ji považujete za samozřejmost anebo možná vůbec nevíte, jak to funguje. Jsou to dešťové senzory, díky nimž se stěrače spustí samy hned potom, co na čelní sklo začnou dopadat první kapky.
Přečtěte si také:
Od experimentu k samozřejmosti
Ačkoliv to může znít jako výdobytek posledních let, první pokusy s automatickými stěrači se datují už do poloviny 20. století. Automobilky tehdy hledaly způsoby, jak reagovat na déšť bez zásahu řidiče. Částečně to bylo inspirováno letectvím, kde podobné systémy vznikaly ještě dřív.
V 60. letech se do vývoje pustily i značky jako Ford nebo japonské Denso, které si technologii nechalo patentovat už v roce 1968. O dva roky později přišli Francouzi s modelem Citroën SM, který byl zřejmě prvním sériově vyráběným autem s automatickými stěrači. Jeho systém byl typicky francouzsky složitý, sledoval odpor elektromotoru stěračů a podle něj určoval, zda je čelní sklo suché, nebo mokré.
Následující desetiletí přinesla další experimenty, ale skutečný zlom nastal až v 90. letech. Tehdy přišel General Motors s řešením, které se stalo základem moderních systémů tak, jak je známe dnes.
Víte, že stěrače čelního okna vymyslela žena? Se svým vynálezem ovšem ve své době neuspěla
Když fyzika a světlo nahradí instinkt
V roce 1996 uvedl GM svůj systém Rainsense, stalo se tak poprvé v luxusních modelech Cadillac STS, Eldorado a DeVille. Základní princip je překvapivě jednoduchý, i když působí téměř kouzelně.
Za zpětným zrcátkem se ukrývá malý modul, který vysílá infračervené světlo na čelní sklo. Když je sklo suché, světlo se odrazí zpět do senzoru. Jakmile se na skle objeví kapky, světlo se rozptýlí a část odrazu se ztratí. Elektronika vyhodnotí, kolik světla se vrací, a podle toho „rozhodne“, zda má spustit stěrače a rovnou také v jaké rychlosti.
Celé „kouzlo“ spočívá v přesných výpočtech. Systém dokáže nejen poznat, že prší, ale dokáže i odhadnout intenzitu deště a přizpůsobit jí frekvenci stírání. Díky tomu se řidič může plně soustředit na jízdu a nemusí přepínat mezi různými režimy a rychlostmi stírání ručně.
Přečtěte si také:
Dnes samozřejmost, kdysi zázrak
Během několika let se podobné dešťové senzory rozšířily z luxusních Cadillaců do dalších aut amerického koncernu a brzy jej převzaly i ostatní automobilky. Dnes ho najdeme prakticky všude, od malých městských hatchbacků až po ty nejluxusnější modely aut na světě.
Princip se za ty roky vlastně příliš nezměnil. Většina moderních systémů stále pracuje s infračerveným světlem a senzorem ukrytým za zrcátkem. Jen elektronika je chytřejší a přesnější. Možná to není ta nejpokročilejší automobilová technologie současnosti, ale patří mezi ty, které opravdu dávají smysl.
🚗 Nové autopojištění za 2 minuty
Vyplňte pár údajů a hned uvidíte nejvýhodnější nabídky na trhu.
⚡ Spočítat pojištěníBez registrace • Okamžitý výsledek
Za mě jeden ze skvělých asistentů! Tuto funkci si opravdu užívám, ač někdy musím lehce zasáhnout do cyklovače, protože žádný systém není dokonalý.