Začínající řidiči mívají často pocit, že jsou pány silnic. Srážka s realitou je pak o to bolestnější. Jak vplout do divokých vod silničního provozu bezpečně?
Statistiky hovoří jasně. Mladí řidiči mezi 18 a 24 roky věku způsobí mnohem víc nehod než ostatní věkové skupiny. A bohužel často bourají s tragickými následky. Vedle vzrůstající agresivity, která se projevuje všude, a na silnicích je o to víc vidět, je na vině především málo praxe, nevyježděnost. Autoškola je totiž jen základ.
Recept zní: jezdit, jezdit, jezdit
„Buďte pokorní, obezřetní, ale nebojte se. U nehod mladých často vídáme, že si ani neuvědomí nebezpečí, že je vůbec nenapadne, že by nějaká situace mohla nastat. Je proto dobré od začátku se učit předvídat, představovat si různé nástrahy. Za zatáčkou vždy může jít rodina s kočárkem, na kraji lesa často leží kluzké zetlelé listí, z houští může vyskočit srna, po výjezdu z tunelu nás oslní sluníčko, z tramvajového ostrůvku kdykoliv vstoupí do silnice člověk… a tak dále,“ radí začínajícím řidičům Robert Šťastný, člen týmu Výzkumu dopravní bezpečnosti ŠKODA AUTO, a dodává, že nejlepší pro osvojení si potřebných návyků je od začátku co nejvíc jezdit, jezdit a zase jezdit.
Dobrým tipem v dalších fázích získávání praxe je výlet do zahraničí. Přirozeně v sobě máme zakořeněné, že „na návštěvě“ se chováme způsobněji. A platí to i na silnicích, kde tak nějak automaticky dodržujeme předpisy, nepřekračujeme rychlost, jsme ohleduplní, klidní. To jsou dobré lekce.
Parťák na sedadle spolujezdce
V některých zemích funguje takzvaný dvoufázový výcvik – vedle běžných lekcí a jízd v autoškole se do tréninku mladých zapojují i rodiče. Buď už přímo během autoškoly, nebo v návazném období po získání „papírů“, kdy je zkušenější dospělý průvodcem při nabírání praxe v reálném provozu.
„Řidičák a řízení auta je rodinná záležitost, proto se snažíme více zapojovat zodpovědné rodiče začínajících šoférů. Samozřejmě není moudré hrát si na učitele autoškoly a potomka pérovat, přenášet do kabiny auta napětí. Naopak, je podstatné dát mladým najevo, že jim věříme, že jim dáváme svobodu. A jen jim ukazovat, jaká nebezpečí a záludnosti na ně mohou číhat. Rodiče by si měli klást otázku: Je potomek schopen jezdit sám? Mohu nějak pomoci, aby získal jistotu v situacích, s nimiž se v autoškole nepotkal?“ přidává se Aleš Horčička, předseda Asociace autoškol ČR.
Nepřipoutáš se? Vystup. Nebo nejedu
Nepřipoutat se, když vás veze z diskotéky kamarád, může být frajeřina, kvůli níž vyhasínají životy – až příliš často a zbytečně. Správná reakce řidiče je jedna jediná: „Jsem řidič, zodpovídám za všechny a nepřipoutané prostě nevezu. Tečka.“ Naučte se ji a buďte nekompromisní. I při menší kolizi, která by nijak závažná nebyla, může nepřipoutaný člověk na zadním sedadle vážně zranit nebo zabít toho vpředu. Totéž platí o zavazadlech. Dobře ukotvit je nutné i větší a těžší předměty, jako jsou lyže, kola nebo třeba sud s pivem. A když už je řeč o alkoholu, stejně zásadoví by měli být mladí řidiči u všech návykových látek – pokud řidič požil alkohol nebo nějakou drogu, neměl by sednout za volant ani za nic. Také spolujezdci by měli v takovém případě jasně říct, že s ním prostě nepojedou.
Noc, dálnice či tramvaj
Dělali dcera či syn řidičák v létě? Umí tedy jezdit na sněhu? Ne? Je na rodiči, aby umožnil to natrénovat, jakmile napadne první sníh. Anebo zaplatit kurz na polygonu. A potom: koukej, tady máš klíče od auta, věříme ti a víme, že dokážeš bezpečně jezdit a brzdit i na kluzkém podkladu.
Platí to i pro další situace. Jel mladý řidič víc než pár kilometrů po dálnici? Dostal se při výcviku do velkého města, poznal víceproudé křižovatky, potkal tramvaj? Umí jezdit v noci, používat dálkové světlomety? Nepřekvapí ho déšť či mlha? Je toho spousta, co je potřeba doladit.
„Samozřejmě, pokud je v rodině dusno a skřípe to, asi nemá valného smyslu myslet si, že napětí se v autě sníží a mladí si zčistajasna budou brát rodičovské rady a zkušenosti za své. Ostatně právě tohle bývá častým důvodem, proč mladí špatně jezdí, bourají a umírají či zabíjejí jiné. Sedají do auta bez zafixovaných návyků a zautomatizovaných reakcí jen s čerstvě složenou zkouškou. Nikdo se jim pak už nevěnuje,“ říká smutně Horčička.
Máma a táta pochopitelně nejsou jediným řešením – vypomoci může starší sourozenec nebo zkušenější kamarádka či kamarád. Velmi dobrým způsobem je zaplatit si další kondiční jízdy v autoškole, při nichž se výuka soustředí právě na tyto konkrétní situace a lze je dostatečně procvičit.