Automobilové koncepty tu s námi byla, jsou a budou. Někdy však přijdou v nevhodnou dobu, podobně jako se to stalo u BMW Z13, třímístného kompaktního auta do města. Do výroby se nakonec nedostalo, ale nápadité rozhodně bylo.
Historie BMW Z13 se začala psát už v roce 1990. Tehdy tento projekt vznikl jako nápad Roberta Powella, absolventa londýnské technické univerzity. V BMW byl čerstvě, přišel od Porsche, a do práce dojížděl velkým pětkovým BMW. Sám. Ve zbytečně velkém autě. A to ho přivedlo na myšlenku, že by mohl vytvořit kompaktní auto, vhodné do města, kde by byl řidič středem všeho. Podobně jako u McLarenu F1 se totiž v BMW Z13 sedí vpředu uprostřed.
Projekt začal neoficiálně jako BMW Z1-3, ale po tom, co Powell prezentoval nápad vedení automobilky, dostal jeho tým oficiální povolení a peníze na vývoj. Jméno se změnilo na Z13 a cesta ke kompaktnímu městskému autu byla otevřena. V roce 1991, tedy rok poté, byl již první hotový automobil představen Wolfgangu Reitzlemu, členovi představenstva pro výzkum a vývoj. Tomu se líbil, takže vývojový tým pokračoval. O další rok později, tedy v roce 1992, byl projekt nakonec představen i přímo generálnímu řediteli značky Eberhardu von Kuenheimovi. Trvalo ještě další rok, než bylo auto představen veřejnosti. Stalo se tak v roce 1993 na autosalonu v Ženevě.
BMW Z13 bylo kompaktní, třímístné. Vpředu uprostřed seděl řidič, vzadu za ním byla další dvě sedadla pro pasažéry, kteří i díky tomu měli dostatek prostoru pro nohy. Na délku mělo toto autíčko jen 3,4 metru (novodobý Fiat 500 má na délku 3546 mm) a vážilo 830 kg.
Karoserie na pohled vypadala jako dětská kresba, ale zapříčiněno to bylo hlavně tím, že na malý půdorys bylo potřeba dostat co nejvíce vnitřního prostoru. Mimochodem, vidíte ty malé ledvinky? Z pohledu designu dostala Z13 typické prvky té doby, mezi něž patří zejména čtveřice předních kruhových světlometů. Zajímavostí jsou přední blinkry umístěné v nárazníku, zatímco ty boční jsou ve zpětných zrcátkách. To je řešení, které v té době bylo revoluční, výrazněji se začalo používat až o téměř dvě dekády později.
Překvapí opravdu rozměrné čelní sklo, to totiž od kratičké přední kapoty pokračuje až téměř do poloviny střechy. Je složeno ze dvou dílů, takže spíše jde o takové panoramatické střešní okno. I díky tomu bylo v interiéru dostatek světla. Podobné řešení nabízely ještě před pár lety i některé modely Citroën.
V kontrastu přední části je ta zadní hodně odlišná, namísto dětského autíčka působí jako ostrý hot-hatch. Široké boky doplňuje stupňovitá záď s integrovaným střešním spoilerem. Karoserie byla hliníková a právě zadní boční panely před zadními koly byly na prototypu vyrobeny ručně.
Také pohled do interiéru je hodně netradiční, právě hlavně kvůli řidičově středovému posedu. Palubní deska tu tak, jak ji dnes známe, nemůže být. BMW Z13 má typický volant i kapličku přístrojů, které v té době pro své modely mnichovský výrobce používal, ale tím veškerá podobnost se sériovými modely končí. Panel klimatizace a autorádia po pravé straně od volantu je odlišný, stejně jako otočný ovladač automatické převodovky. Stejně tak kancelářské vybavení, zahrnující fax a telefon nalevo od volantu. Ve výbavě však nechyběla ani navigace.
Možná už jste při pohledu na auto přemýšleli, proč má před zadními koly ty velké otvory. Pokud jste tipovali, že kvůli přívodu vzduchu k motoru, nepletli jste se. BMW Z13 má motor před zadními koly. Modrý kus pohání řadový čtyřválec z motocyklu BMW K1100 (původně se ale uvažovalo o úplně jiném motoru). Jeho objem je 1,1 litru a výkon jen 82 koní, v motorce měl totiž rovnou stovku koní. Důvodem byl fakt, že jeho charakteristika byla upravena pro použití v autě, takže mělo sice nižší výkon, ale naopak vyšší točivý moment v ještě nižších otáčkách, což je pro auto vhodnější. Poháněna byl zadní kola, která se roztáčela díky převodovce CVT od Fordu.
https://www.facebook.com/BMW.Classic/photos/a.139004309487239/3187565607964412/?__tn__=%2CO*F
Umístění motoru ale prakticky znemožňovalo velký objem zavazadlového prostoru. Ten je tu opravdu miniaturní. Jakákoliv zavazadla bylo možné umístit pouze nad motor, případně na zadní sedadla (ta se dala sklopit).
Opravdové BMW to bylo také z pohledu podvozku, protože vývojáři využili díly z aktuální nabídky automobilky, ačkoliv si je mnohdy mírně upravili. Přední část podvozku tvořily vzpěry MacPherson, zadní náprava byla zavěšena nezávisle polovlečenými rameny. Šlo o konstrukci, která připomínala tehdejší BMW řady 3 (generace E30). Na všech čtyřech kolech byly kotoučové brzdy se systémem ABS.
Jakkoliv šlo o zajímavý koncept, do výroby se nakonec nedostal. Důvod? BMW tehdy kupovalo britskou automobilku MG-Rover, v rámci čehož dostala i rozpracovaný projekt moderního MINI, což bylo auto s prakticky stejnou filozofií – malé, kompaktní, městské auto.