Začátkem minulého týdne jsme vyrazili na dlouhou cestu na západ. Vyzvedli jsme SEAT Ibiza a vezli ho po svých do španělského SEATu. Tato nakonec více než dva tisíce kilometrů dlouhá cesta prověřila auto, ale i nás opravdu dokonale.

Tříválec? Na dálnice?

Pod kapotou naší španělské Ibizy byl výkonnější z přeplňovaných tříválců TSI s 85 kW a to je motor, který jsme prakticky v každém autě zatím chválili. I tak jsme ale byli zvědaví na to, jak si povede na německé dálnici v úsecích, kde není omezená maximální rychlost a jízdní tempo je tu vysoké. Na dálnicích navíc není potřeba řadit, a tak nás převodovka DSG vlastně zase tolik nezajímala – i když nutno říct, že má o jeden rychlostní stupeň víc než manuál. Ovšemi na převodovku dojde. Jen trochu později, ve Španělsku.

Hned na začátek je potřeba napsat, že rozhodně nepatříme mezi zaryté odpůrce litrových TSI. A ani tentokrát nelze na výkonnější litrový tříválec napsat špatná slova. Sedmistupňové DSG si s motorem na dálnici příjemně rozumí a navíc je schopné ochotně a vcelku rychle podřadit, pokud k tomu řidič výraznějším sešlápnutím pedálu dá pokyn. Naopak občas přeřazuje zběsile na dálnici v kopci i při na tempomatu nastavených třeba 140 km/h, což je prostě daň za malý objem motoru.

Největší část cesty vedla po dálnicích. Ibize nedělalo problémy držet ani 180 km/h na rychlostně neomezených úsecích německých dálnic. Maximální rychlost je v případě převodovky DSG na 6° rychlostní stupeň 193 km/h. Výrazně se však při takových rychlostech liší spotřeba. V Německu jsme na plnou nádrž ujeli 500 kilometrů, ve Francii a ve Španělsku to pak  bylo přibližně o 100 – 150 km více. Ve Francii je totiž na dálnici povolená maximální rychlost v dešti, který nás provázel prakticky celou cestu, 110 km/h (za sucha 130 km/h) a ve Španělsku je to 120 km/h.

A co klikaté okresky u Andorry?

Na cestu jsme měli tři dny, a tak jsme nemuseli jet přímo z místa A do místa B. Občas jsme z dálnice sjeli a rozhodli se vyzkoušet, jak Ibiza funguje na klikatých okreskách. Již v dřívějších testech obyčejné verze, ale i sportovnější FR nás podvozek potěšil. Zajímalo nás tedy, jak si povede výbava Xcellence na 17″ discích. A z hlediska podvozku to bylo opět příjemné překvapení. Ibiza dokáže pobavit, i v ostřeji projížděných zatáčkách působí jistě a drží stopu.

Jenže na opravdu klikatých a příkrých silnicích, které vedly horami po cestě do Andorry, přišlo první drobné zklamání, které ale způsobilo několik faktorů. Bohužel byla tma, cestu jsme neznali, a vzhledem k tomu, že byla cesta plná zatáček, které se „pozdě zavíraly“, bylo třeba jet opatrněji. A další nepříjemností bylo to, že místy silnici pokrýval „černý led“ s teplotami klesajícími i k -7 °C a ačkoliv na autě byly skoro nové zimní pneumatiky, na ledu jsou nám k ničemu. Přiznáváme, že tohle byla jedna z nejnáročnějších částí cesty.

Ale zpět k Ibize. V kopcích se díky volnějšímu tempu převodovka chovala tak, že v režimu „D“ často řadila vyšší rychlostní stupeň a otáčky pak klesaly velmi nízko, což způsobilo nejen nepříjemné hučení motoru, ale také nedostatek výkonu. Mohlo by se zdát, že řešením by mohl být sportovní režim „S“, ale ani ten se neukázal být ideálním, protože i při klidnějším tempu řadil vyšší převody a po přidání plynu zase zběsile podřazoval. Největší slabinou auta tak byla absence páček pod volantem, které by umožňovaly měnit rychlosti podle přání řidiče, šlo to pouze pohybem samotného voliče převodovky.

Pohodlí? Sedadla postrádají bederní opěru

SEAT Ibiza je malé auto a u toho se z podstaty neočekávají dlouhé cesty a nebo časté cestování. A je to znát i na samotných sedadlech, po kterých nás po dvou dnech celodenního cestování a najetých 2200 kilometrech docela bolela záda. Chyběla jim totiž například i bederní opěrka a to i přesto, že v ceníku se u naší výbavy píše: „Komfortní přední sedadla Xcellence“. Jsou ale i auta, u kterých bolí záda jen po cestě z jedné strany Prahy na druhou.

Z hlediska vnitřního prostoru ale nelze mít námitek. Na to, jak je Ibiza malé auto zvenku, je poměrně prostorné uvnitř. Pro dva lidi s dvěma kufry s velikostí kabinového zavazadla není vůbec žádný problém. A věřím tomu, že by nebyl problém ani s jednou takovým obsazením. Do zavazadelníku by se další dva stejně velké kufry vešly a na zadní sedadla dva cestující také. A to by ani nutně netrpěli nedostatkem prostoru pro kolena. Je pak jen otázkou, jak by si poradil motor s dalšími třeba 200 kg zátěže navíc a jak by se tato hmotnost vzadu projevila na jízdních vlastnostech v zatáčkách.

Je to o detailech…

I když jde o malé auto, může mít výbavu, o které se před pár lety nesnilo ani autům o několik tříd vyšším. Kromě bezklíčkového vstupu a startování jsou to také například LED přední světlomety, kterých jsme si díky brzkému zimnímu stmívání užili dosyta.

Ačkoliv nejsou přední světlomety adaptivní, ale ani natáčecí (ostatně takové nemá ani Ateca nebo Leon) vůbec nesvítí špatně. LEDky fungují nejen jako potkávací, ale také jako dálková světla. Světelný kužel je velmi dobrý a bez nepříjemných slepých míst. Pro dálková světla se používají nejen další samostatné diody, které se rozsvítí při aktivaci dálkových světel, ale zvedá se i světelný kužel potkávacích světel. Diodové jsou také ukazatele směru, které svítí ve stejných místech jako LED denní svícení, a to v oblouku kolem světel.

Potěšila vestavěna navigace, za kterou sice zaplatíte 21 900 Kč, ale dovedla nás vždy spolehlivě tam, kam jsme chtěli. To nejhorší, co vás může potkat, je totiž fakt, že byste zabloudili v horách u Andorry a nebo třeba v tak velkém a hektickém městě, kterým Barcelona bezesporu je.

Dorazili jsme!

Třetí den ráno jsme se probudili v hotelu v centru Barcelony s autem již bezpečně zaparkovaným v hotelových garážích. Měli jsme čas na Barcelonu.

Dopolední procházku v okolí hotelu střídala poobědová vyjížďka po městě. A oproti nočním prázdným ulicím – do hotelu jsme přijeli po jedné ráno – byl provoz o poznání hustější. Tam, kde máme v České republice obvykle dva jízdní pruhy, jsou tady tři a auta tu jezdí hodně bok po boku. Tempo je svižné, není nač čekat. Blinkry a podobná zařízení rozhodně není pravidlem používat, důležité ale je sledovat všechna zpětná zrcátka a celkově provoz kolem auta. Tu a tam, vlastně spíše docela často se totiž stane, že někdo vyjede ze svého pruhu, protože před ním odbočuje auto a jemu se nechce brzdit. Snaží se to ale udělat tak, aby vás neomezil. Některé slabší jedince by to ale mohlo polekat. Jenže řidiči jsou na takové situace zvyklí a prakticky se tu netroubí, snad jen pokud někdo dlouho čeká na zelenou. A nehod je tu také – podle slov některých místních řidičů – minimum. Dodnes nechápeme, jak je možné, že to tam tak skvěle, i když hekticky funguje. Mnohem menší provoz Prahy kolabuje už ve chvíli, kdy jeden z řidičů nepoužije blinkr. O nějakém sdílení několika pruhů u nás nemůže být řeč…

Jedním slovem ale dodám, že jsem vážně rád, že jsme po Barceloně jezdili s vcelku malou Ibizou a neměli jsme třeba nějakou velkou luxusní limuzínu…