Ferrari 512 S Modulo patří dodnes mezi vozy s nejfuturističtěji vzezřením, které kdy byly veřejnosti představeny. Do sériové výroby se ovšem nepřekvapivě nedostal.
Ještě před Modulem však vznikla koncepce Ferrari 512 S Speciale. Ta disponovala celou řadou charakteristických prvků, co se nakonec použily i v rámci budoucího projektu. Modulo začali konstruktéři ze slavné karosárny Pininfarina vyvíjet zhruba po čtyřech měsících od představení Speciale.
Mělo se jednat o vrchol pětiletého snažení, které trvalo od roku 1965 až do roku 1970. V tomto období dostávali konstruktéři z designového studia Pininfarina k dispozici mnoho různých podvozků patřících celé řadě závodních a sportovních aut.
I přesto, že výše zmíněná karosárna byla známá spíše konzervativními designy, tentokrát neváhali popustit uzdu své fantazii maximální měrou. Díky tomu se tak Ferrari 512 S Modulo mohlo zařadit svým designem mezi takové skvosty, jako byly Alfa Romeo Carbon, Lamborghini Countach, Lancia Zero či Maserati Boomerang. I tyto vozy se mohly pyšnit takřka neskutečným futuristickým vizuálem.
Podvozek od Ferrari
Charakteristický byl pro Modulo hlavně klínovitý profil, kterým se zapsal tento vůz do historie. Určitě se jedná o nejznámější koncept pocházející od Pininfariny. Zásadní roli hrál samozřejmě také podvozek, s nímž byl však jeden malý problém. Měl pocházet buďto z Ferrari 312, nebo Ferrari 512. Nicméně oba modely již byly beznadějně vyprodány. Naštěstí se alespoň pro výstavní koncept ještě jeden našel.
Poprvé se mohla veřejnost těšit z pohledu na nové Ferrari 512 S Modulo v roce 1970 na autosalónu ve švýcarské Ženevě. Vůz používal podvozek 0864, který se dříve osvědčil jak u Ferrari 612 Can-Am, tak i následně u Ferrari 512 S.
Aby byl podvozek tužší než obvykle, stvořili ho konstruktéři z monokoku ocelových trubek v kombinaci s nýtovanými hliníkovými panely. Součástí podvozku byly rovněž teleskopické tlumiče, respektive stabilizátory. Modulo je mělo na obou nápravách. Pomyslnou třešničku na dortu pak tvořily špičkové ventilované kotoučové brzdy značky Girling.
Motor
I přesto, že Modulo disponovalo motorem z Ferrari 612 Can-Am, který měl 6,2 litrů, v propagačních materiálech byl uváděn pouze pětilitrový motor, co byl standardně používán u modelů 512 S. Motory z obou typů vozidel si však byly velice podobné. Jednalo se o vidlicové dvanáctiválce mající stejný blok, klikovou skříň i olejovou vanu.
Oficiálně prezentovaný motor byl poháněn 550 koňskými silami při osmitisících otáčkách za minutu. Údajně prý vůz mohl zrychlit z nuly na stovku během pouhých tří vteřin. Uváděna byla maximální rychlost 354 km/h. Ta však byla samozřejmě pouze teoretická, jelikož nikdo nezkoušel rozjet auto na maximum možného.
Design
I když byly motor i podvozek vysoce kvalitní, pocházely v podstatě z již na silnicích se dávno prohánějících vozidel, a tudíž nešlo o nic dechberoucího. Alespoň ne pro odbornou veřejnost.
Daleko větší ohlas vyvolala karosérie. Ta s praktičností neměla mnoho společného, nicméně po stylistické stránce dokázala rozhodně uchvátit. Díky karosérii bylo modulo extrémně nízké, za to však náležitě široké. I přesto, že velká část karosérie byla tvořena sklem, výhled byl docela žalostný.
Ani vstup do Modulu nebyl zrovna konvenční. Místo klasických dveří zde byl posuvný vrchní kryt. Vše tu bylo podřízeno designu, dokonce i takové detaily jako chladící otvory. Asi tedy není žádným velkým překvapením, že i interiér vyčníval z řady. Kupříkladu místo standardních sedaček bylo Modulo vybaveno šesti polštáři.
Prototyp známý z ženevského salónu měl černo-bílé provedení, nicméně budoucí kousky měly zbarvení provedeno naopak.