Desátá dakarská etapa byla dlouhá, rychlá a nebezpečná. „Trať byla jak v první, tak i v druhé polovině velmi rozbitá. Neustále jsme jeli přes 100 km/h a auto doslova létalo vzduchem,“ popisuje bezprostředně po dojezdu, Martin Macík, pilot Big Shock Racing. „Na začátku jsme se párkrát ztratili, stejně jako asi dalších 20 posádek. Bohužel jsme v totálně rozbitém řečišti utrpěli defekt a nakonec jsme museli měnit kolo,“ dodává Macík, který dojel do cíle etapy na krásném 8. místě. Celkově se Big Shock Racing drží na 12. místě.
Čtvrteční etapa z Chilecita do San Juanu měřila závratných 751 km, z toho bylo 449 kilometrů závodních. Pořadatelé upozorňovali na obtížnou navigaci a nuance, které mohou stát drahocenné minuty nebo dokonce penalizace. Měřená část byla navíc rozdělena relativně dlouhou neutralizací.
„Na startu nás pustili mezi auta a ještě jsme relativně brzy dohnali motorky. Což nebyla vůbec jednoduchá situace,“ zmiňuje navigátor František Tomášek. „Všichni totiž hrozně prášili a my kromě navigace museli ještě hlídat, abychom někoho nesrazili.“ Kontrolní body se hledaly špatně všem posádkám.
Náročná trať způsobila defekt na jedné pneumatice. „Martin jel dál a nakonec ujel ještě asi 100 km,“ líčí zápal boje palubní mechanik Michal Mrkva. „Neustále jsme dofukovali, ale po sto kilometrech se celá roztrhla, takže přišla na řadu výměna.“ Neplánovaná zastávka stála Big Shock Racing zhruba 12 minut ztráty.
Druhá polovina etapy měřila zhruba 180 km a byla snad ještě víc rozbitá než ta první. Mechaniky čeká v bivaku zevrubná kontrola Franty. Ve čtvrtek dostal zabrat ze všeho nejvíc podvozek. „Na podvozek se musíme opravdu podívat, protože jsem mu dal hrozně zabrat,“ hlásí Macík. „Před námi jsou ještě dvě etapy a budeme stahovat dál. Rozhodně útočíme na top desítku,“ nevzdává se Martin Macík.
Lavorovo dakarské okénko
Konečně teplo! Sláva Argentině
„Když jsme jen my a závoďák dorazili do bivaku, vyndali jsme na sluníčko bundy a tepláky. Měli jsme už dost těch propršených a studených dní. Těšili jsme se na teplo. To nám hned překazili komáři. V noci náš žrali a kvíleli jak country kytary. Zmrdi jedni. Ráno bodla snídaně. Jen myslím, že všichni už byli trochu nervózní. Já tedy rozhodně ano. Další dlouhý den…“
