Výsledek páté zkrácené etapy je pro Martina Macíka a jeho tým jednoznačně příznivý. Čtvrté místo se ztrátou pouhých 16 minut na prvního De Rooye dodává tolik potřebné sebevědomí, které umocňuje vzestup v celkovém pořadí o devět pozic, tj. na 16. místo. „Skvěle zvládnutý kritický kontrolní bod, na kterém hodně posádek ztratilo cenné minuty, a precizní práce navigátora, nás posunula skokově vpřed,“ hodnotí pátý dakarský den Martin Macík. „Už při sjezdu z hor jsme předjeli asi sedm kamionů a v agresivní jízdě jsme pokračovali i na prašném rovném úseku, kde už jeli naplno úplně všichni,“ říká pilot žlutočerné liazky a dodává, že je to jeho dosud nejlepší výsledek v závodnické kariéře.
Pořadatelé pátou etapu zkrátili kvůli povodním, resp. nepříznivým povětrnostním podmínkám, které v místě závodu panovaly. Místo původních 438 měřených kilometrů, posádky absolvovaly pouze polovinu, tj. 219 km.
Start z 25. pozice nebyl po kamion se závodním číslem 518 ideální. Díky silnému dešti se ale usadil prach a Martin Macík si mohl dovolit jet na úzkých horských cestách rychleji. Po vyjetí na Gran Pampu Salada už začalo jít o umístění a Big Shock Racing bojoval s kamiony v první patnáctce. „Podařilo se nám chytře vyhnout jedné kolizi, kde byl zapadlý kamion a dalších pět kolem, rychle projet kontrolním bodem a pracovali jsme systematicky na umazávání ztráty,“ líčí Martin Macík.
Poučení z předešlých chyb v navigaci přineslo ovoce. „Zatímco ostatní marně hledali další ukrytý kontrolní bod, my jsme jeli téměř na jistotu,“ vypráví navigátor František Tomášek. „Na místě panoval doslova chaos, kdy i velmi zkušení jezdci přijížděli z protisměru.“ To Martin Macík je přímo v euforii: „Je vidět, že je Franta skvěle připravené auto. Dnes jsem si užíval závodění naplno.“
I ostatní členové posádky jsou ve výborné formě. Nadmořská výška na nich není prakticky znát. Adrenalin dělá divy. Pátá etapa z Tupizy do Orura měla být z velké části po náhorní plošině. Tvrdý a rychlý terén. Počasí vše náhle změnilo. Pampy bývají často zaplavovány vodou a nejinak tomu bylo i během této etapy. Ta pro závodníky zdaleka neskončila v polovině. S nepřízní počasí museli bojovat i v bivaku.
Každopádně sucho v Bolívii rozhodně není. Bivak byl úplně pod vodou a Martin Macík se se svým Frantou nedostal ani dovnitř. Závodníci se museli otáčet na místní komunikaci, kde zapadávali snad úplně všichni. Provizorně se spí na dálnici, která vede před původním kempem. Déšť neustává…
Lavorovo dakarské okénko
Lavor je mechanik týmu Big Shock Racing, který letos na Dakar vyrazil úplně poprvé. Jeho atmosféru nasává o to intenzivněji. V noci pracuje na technice a přes den jede závod v asistenčním vozidle a dohlíží na Marťase (Macíka). Bude nám ve svých krátkých komentářích zprostředkovávat detaily všedních dní na Dakaru i zákulisní dění, o kterém se fanoušci slavného závodu jinak jen těžko dozvědí.
Místo žvýkaček koka…
„Skoro nespíme. Celou noc opravujeme nebo provádíme revize – brzdy, komplet podvozek, svaření hliníkové nádrže opravované na trati nebo výměna servo pumpy. Už jsme trochu kožený, ale mezi mechaniky stále dobrá nálada. Nechali jsme si dát do pasu razítko, že jsme byli v Bolívii a celníky jsme ujišťovali, že nic nepašujeme. Ani se nesmáli a já na další zastávce v horách pochopil proč. Většina lidí byla totiž totálně vystřelená a neustále žvýkali koku. Silnice jen pár kilometrů, zbytek prašné cesty. Asi taky začnu žvejkat,“ těkavě vypráví Lavor.
