Ferrari 250 GTO zná asi každý, když ne z toho automobilového pohledu, tak určitě jako hlavního hrdinu článků o nejdražším vydraženém voze světa. Pro představu, letos v srpnu se jeden kousek prodal za těžko uvěřitelných 800 milionů Kč!
Tento konkrétní vůz však není na prodej. Významný je renovací, která se na něm odehrála přímo v Maranellu v rámci projektu Ferrari Classiche. Modelu 250 GTO bylo postaveno v letech 1962 a 1963 pouhých šestatřicet kusů, už jen z toho vám musí být jasné, proč tak vysoká cena. Jenže jenom limitovaným počtem kusů to rozhodně není. Automobil je dítkem Giotta Bizzarriniho a Maura Forghieriho a poháněl ho vidlicový dvanáctiválec o objemu 2,95 litru s výkonem 225 kW/306 koní. Byla zde pětistupňová manuální převodovka, která se starala o přenos 294 Nm samozřejmě na kola zadní nápravy. Podvozek měl vpředu dvojité lichoběžníky, vinuté pružiny a stabilizátor, vzadu bychom našli klasická listová pera a Wattovy přímovody. Tlumiče přední nápravy od firmy Koni byly v tu dobu dokonce stavitelné!
Karoserie 250 GTO byla hliníková a celý, 4,4 m dlouhý automobil vážil pouhých 1 050 kg! Maximální rychlost je pozoruhodných 285 km/h. Pojďme se ale podívat na tento konkrétní vůz. Ten má výrobní číslo 3 445 a pochází z roku 1962. Rozhodně se nejednalo o kus nábytku v krásné garáži a nebo jen položku v něčí sbírce. Závodní historie je poměrně bohatá, má za sebou vrchařský závod Parma-Poggio, svezlo se také z Boloně do Passo della Raticosa. Nešlo o žádné víkendové projížďky, byly to regulérní závody. Za volant usedl i Carlo Maria Abate, který s ním vyhrál francouzskou Trophée d’Auvergne. Změna barvy z klasické červené na modrou se žlutými akcenty má také jednoduché vysvětlení. V dubnu 1963 se totiž 250 GTO přesunulo z Itálie na sever Evropy, do Švédska. Odtud název Lady In Blue. Ulf Norinder v jeho kokpitu vyhrál místní soutěž Vastkustloppet. Po několika karambolech a překapotování a hodně stěhování (z Ameriky do Japonska a zase zpátky…) se vůz dostal na dva roky do péče těch nejlepších renovátorů přímo v Marenellu. Opravu zadal současný americký majitel s přáním kompletního původního stavu, tedy do homologace gran turismo. Jediným požadavkem oproti originálu bylo zachování atypického modro-žlutého zbarvení.
Cenu dva roky trvající renovace neznáme a ono to je možná jedině dobře. To bychom si všichni už museli vzít nějaký prášek…
