Jedu si tak v levém pruhu dolů na pražský Smíchov a dostal jsem ránu do pravého zadního blatníku. Hlava nebere. Co to bylo? Otřel se o mně autobus. Zastavil jsem za křižovatkou, jdu se podívat a naštěstí nic moc- odřený, možná lehce promáčknutý blatník a rozlomený plast kolem blatníku nad kolem. To horší mě ale teprve čekalo. Z autobusu se vyřítil řidič a pro mě dost nesrozumitelně řval. Jeho čeština zněla mírně cizokrajně. Po chvíli se zklidnil, to když jistil, že autobus má jen ušpiněný nárazník.
„Tady mi podepiš, že na autě nic nemáš a nic se neděje, potřebuju to pro dispečera,“ říká. Tak takhle ne, bráním se. Dojeli jsme proto k autobusovému nádraží pod Ženskými domovy a řidič zmizel. „Už jedou,“ zakřičel, když se po pár minutách vrátil. Kdo? Co?
Po několika minutách přijeli dva muži v barvách Dopravního podniku Praha. Prohlédli autobus a mrkli na moje auto. „Dejte mi osobní doklady a papíry od auta,“ spustili na mě. Nu což, slušně jsem vše připravil. Pán je vzal a mířil s nimi pryč. „Kam jdete s mými osobními doklady, jste snad od Policie?“ volám za ním. „Prosím, řekněte mi vaše jméno a funkci,“ říkám. „Jsem dispečer a nejsem účastníkem nehody, proč bych vám měl něco sdělovat?“ odvětil. Chvilku trvalo než mi sdělil alespoň svoje služební číslo. „Vše je jasné, podepište to a jedeme,“ vybafl na mně, „je to vaše vina.“ S tím ale nesouhlasím. Pánové se i s řidičem uchýlili do autobusu. Asi po 10 minutách vyšli ven, poklekli před autobusem a najednou bylo venku světlo na jinak neporušeném předku. Nic rozbité, nic pomačkané a najednou světlo venku. „Zavolali jsme Policii ČR,“ oznámili mi.
Konečně přijde zákon a celou věc uzavřeme. Policie dorazila po více jak dvou (!) hodinách. Byli to mladí, nepochybně perspektivní policisté. Nevím kolik nehod předtím vyšetřovali a o tom, jak probíhalo jejich šetření nechci mluvit. Je vidět , že i u Policie se začalo šetřit. Bohužel asi na těch ne úplně správných místech.
Po sepsání protokolu bylo vše předáno do správního řízení. To však v termínu jednoho roku neproběhlo, takže se to vyřídilo samo – nikdo nikdo nic nezavinil, za nic nemohl, nikdo nepochybil.
Budu stále pouštět řidiče-profesionály s jejich autobusy ze zastávek. Budu mít také ale stále strach z těch „borců“ za volanty autobusů. Při řízení budu mít vždy na paměti heslo těch „tvrďáků“: „Já su řidič busu s absolutní předností a kdo z vás plechovkáři to má? Noční můrou pak pro mě zůstane dispečer dopravního podniku s vedlejší kvalifikací arogantního opraváře samouka. Pevně věřím , že se v obou případech jedná o ohrožený druh. Vždyť každý den na silnici potkávám i řadu opravdových slušných profesionálů.
Jaké máte zážitky s řidiči profesionály vy? Napište nám.
-VS-