Toyota od začátku své existence pravidelně přichází s nejrůznějšími inovacemi. O některých se hlasitě mluví a okamžitě určují směr, jakým se bude automobilový průmysl ubírat, jako v případě hybridního pohonu. Jiné jsou diskrétně skryté v prostoru motoru nebo integrované do karoserie. Přesto znamenají nové pojetí bezpečnosti, pohodlí a technologií.
Plastová střecha – 1957
Toyota je také autorem první sériově vyráběné plastové střechy. Zpočátku se do pokusů o použití plastů na části karoserie paralelně pouštěly Německo a USA, ovšem skutečný průlom znamenala střecha Toyoty Land Cruiser Hardtop FJ25 z roku 1957. Šlo o naprostou novinku FRP (Fiber Reinforced Plastic), tedy vlákny vyztužený plast. Japonští chemici pracující pro Toyotu vyvinuli lehký materiál, odolný vůči kolísání teplot, klimatu a mechanickému poškození. Střecha z FRP, obvykle nabízená v bílé barvě, se v 70. letech nevyhřála tolik jako kovové střechy pokryté černým vinylem. Nejčastěji jste se FRP střechou mohli setkat v Land Cruiserech FJ 40 Hardtop. V 80. letech 20. století se hitem na všech kontinentech stala střecha typu hardtop integrovaná s bočními a zadními okny, vyvinutá Toyotou. Jednalo se o velmi populární variantu v řadě Land Cruiser 70. Střecha se dala snadno montovat, během chvilky se terénní kabriolet změnil na vůz do nepohody.
Systém varování řidiče používající syntetizátor řeči – 1980
Obecně se má za to, že se syntetizátory lidské řeči objevily v autech na počátku 80. let. Německá hlasatelka Patrizia Lipp propůjčila svůj hlas zařízení pro Audi Quattro, dostupné od roku 1983. Ve stejném roce přišel britský Austin Maestro, který předával řidiči sdělení hlasem Nicolette Mackenzie. Ovšem prvenství v předávání informací pomocí syntetizátoru řeči získala Toyota. V srpnu 1980, tedy tři roky před evropskou konkurencí, představila Toyota na japonském trhu novou generaci modelu Mark II (řada X60). Vůz vyšší střední třídy měl sériově instalovaný systém sdělování informací pomocí syntetizátoru řeči. Na rozdíl od evropských „mluvících“ automobilů systém Toyoty upozorňoval řidiče nejen na nutnost kontrolovat jednotlivé komponenty nebo na jejich vady, ale také varoval před rizikem náledí, jestliže okolní teplota klesla k nule. Menu v Mark II bylo mnohem bohatší než v jiných vozech a systém fungoval zcela spolehlivě.
Fotochromatické zpětné zrcátko – 1982
Když řidiče v noci oslepí světla vozu jedoucího za ním, může to vést až ke srážce. Od 60. let se používala antireflexní zpětná zrcátka s mechanickou regulací úhlu. Byla ale jen částečným řešením. V poloze anti-glare sice světla zezadu neoslňovala, ale zrcadlový obraz byl rozmazaný a zkreslený. V srpnu 1982 přišla Toyota v modelu Mark II s prvním vnitřním fotochromatickým zpětným zrcátkem. Zrcadlové plochy prvních takových zrcátek pokrývala speciální chemická vrstva se samozatmavovacím efektem bránícím oslnění. Během let se systém dál vyvíjel a nyní Toyota používá elektronicky řízená fotochromatická zrcátka. Světelný senzor v krytu zrcátka neustále měří intenzitu světla a v případě, kdy hrozí oslnění, automaticky ztmavuje zrcadlovou plochu.
Intercooler chlazený kapalinou – 1983
Intercooler čili mezichladič je řešení známé z vysoce výkonných přeplňovaných motorů. Ochlazuje vzduch před tím, než se dostane ke kompresoru, čímž zvyšuje účinnost jednotky. Bez intercooleru by se výrazně snížily možnosti motorů vybavených turbodmychadlem. Automobilové společnosti původně používaly intercoolery ve velkých nákladních vozech. Milovníci závodů WRC vědí, že v některých autech jsou intercoolery chlazeny nástřikem chladicí kapaliny. První intercooler na světě s kapalinovým chlazením (Air/Water intercooler) se objevil v roce 1983 v přeplňovaném benzínovém motoru se symbolem M-TEU o výkonu 160 koní a objemu 2 litry. Jednotka M-TEU se montovala do různých modelů, ovšem všeobecně se má za to, že první sériově vyráběný automobil s intercoolerem chlazeným kapalinou bylo luxusní kupé Toyota Soarer série Z10 (1983), nabízené výhradně na japonském trhu.
Bezpečná stínítka světlometů ve sloupcích karoserie – 1988
Připomínají vám Volvo 850 Station Wagon z roku 1993? Nebo první generaci Renault Laguna kombi, která dorazila na trh v polovině 90. let, případně futuristický minivan Pontiac Transport z roku 1990? Vertikální, v horní části karoserie umístěná světla jsou vidět z dálky i v situaci, kdy dolní část světlometu pokrývá vrstva bahna nebo mokrý, lepivý sníh. A dokonce i tehdy, kdy vůz převáží větší náklad a páté dveře jsou pootevřené. Toto prosté, leč inovativní řešení poprvé použili inženýři Toyoty ve voze Corolla Station Wagon 4WD. Vůz debutoval v únoru 1988. V USA se prodával jako Corolla All-Trac, v Anglii jako Corolla 4WD Estate, ve Francii jako Corolla Escape a v Japonsku dnes již legendární kombi s pohonem na obě nápravy Sprinter Carib. Auto vyráběné do roku 1995 si získalo srdce řidičů po celém světě. Bezpečné vertikální umístění zadních světlometů měla i další generace Toyoty Sprinter Carib a Corolly kombi ve verzi s pohonem předních kol.
GPS sdělující informace pomocí syntetizátoru řeči – 1992
Jediným mluvícím prvkem je dnes navigace. Informace o technickém stavu vozidla nám obvykle ukazuje displej nebo kontrolky. Přesně 12 let po zavedení systému upozornění řidiče pomocí syntetizátoru řeči se Toyota stala prvním výrobcem na světě, který zavedl systém GPS, ve kterém byly informace sdělovány s využitím syntetizátoru. V létě 1992 byl seznam volitelných možností Toyota Celsior (s výjimkou Japonska – Lexus LS 400) rozšířen o mluvící GPS navigaci.
Standardní světlomety s LED potkávacími světly – 2006
Od začátku automobilové historie zaváděli výrobci nové, stále dokonalejší zdroje osvětlení. První auta měla karbidové lampy, později nahrazené elektrickou žárovkou Bi-Lux. Začátkem 60. let přišly první halogenové žárovky H1 a později H4. Na přelomu 80. let to byly elipsovité světlomety, zatímco v příštím desetiletí bi-xenonové osvětlení. Účinně osvítily silnici, ale byly málo odolné, drahé na opravu a mohly oslnit ostatní řidiče. Kromě toho byly převážně montovány do vozidel prémiového segmentu. Největší revolucí v dosavadním osvětlení 21. století je systém světlometů Toyoty s potkávacími světlomety, ve kterých se používají LED diody. Na vývoji se podílela firma Koito Manufacturing, které již řadu let konstruuje a vyrábí osvětlení pro automobily Toyota a Lexus.
První vůz vybavený potkávacími LED světly byl Lexus LS 600h a jeho rozšířená verze LS 600h L. Auto debutovalo v dubnu 2006 na New York International Auto Show. Jiné části osvětlení tehdejšího Lexusu 600h (například blinkry) však používaly normální žárovky. Lexus proto brzy začal nabízet plné osvětlení založené na LED technologii. Výhody LED světlometů jsou zřejmé: energetická účinnost a vysoká životnost. Díky využití jevu elektroluminiscence má paprsek světla emitovaného LED bodovým světlem barvu podobnou dennímu světlu. LED osvětlení je nyní k dispozici u řady modelů Toyota ve standardu nebo jako volitelné příslušenství.
Hybridní vůz s pohonem zadních kol – 2006
Myšlenka na hybridní pohon se objevila poprvé na začátku 20. století, ale teprve v roce 1997 vyvinula Toyota model Prius, který se podařilo úspěšně uvést na běžný trh. Obrovskou předností Toyoty bylo zavedení hybridů do výroby ve velkých sériích, neustálý vývoj koncepce spolupracujícího elektrického a benzínového motoru, a propracování technologie na hranici dokonalosti. Revoluční Toyota Prius nebo Toyota Hybrid System (THS) i Toyota Hybrid System II (1997-2003) však měla náhon na přední kola, ať už se jednalo o kompakty nebo vozy střední třídy. S příští generací hybridních vozů se objevila myšlenka Hybrid Synergy Drive. Cílem inženýrů Toyota bylo představit efektivní a dobře vyladěný hybridní pohon pro vozy z různých tržních segmentů, včetně prémiových, jimž pohon zadních kol stále dominoval. Jednalo se o velkou technologickou výzvu, ale několik let práce konstruktérů bylo nakonec korunováno úspěchem. V březnu 2006 se představil model GS 450h – první hybrid na světě s pohonem zadních kol. Za zmínku stojí, že totéž auto používá také inovativní Pre-Collision System varující řidiče před kolizí.
Sériově montovaný centrální airbag a okenní airbag za zadními sedadly – 2008/2009
Myšlenka použití airbagu, který chrání život řidiče a spolujezdců, se zrodila v 50. letech 20. století. John W. Hetrick ho patentoval na začátku 50. let. Dříve než jej Mercedes použil v modelu W126 v roce 1980, nabízel v roce 1974 koncern GM airbagy systému ACRS. Toyota do svých aut instaluje airbagy od konce 80. let – původně jen pro americký trh a od roku 1991 také v Evropě. Toyota i další výrobci už představili další airbagy, které chrání nejen řidiče, ale také cestující vpředu a vzadu. V květnu 1998 se v Japonsku prodávala Toyota Progress jako první sériově vyráběné auto vybavené airbagem namontovaným ve střeše vozidla. V roce 2003 spatřil světlo světa Knee-Airbag, který chrání kolena řidiče – použitý v Toyotě Caldina a Avensis. V letech 2008-2009 prezentovala Toyota dvě inovativní řešení, která představovala další důležitou fázi pro zvýšení bezpečnosti, a to první sériově montovaný centrální airbag chránící cestující v zadní části vozu, který Toyota zavedla v roce 2009. Doplňuje sadu zadních airbagů a plní svou roli především při bočních nárazech.
V roce 2008 byl model Toyota iQ vybaven světově prvním airbagem na oknech za zadními sedadly. Chrání hlavu cestujících v situaci, kdy na auto najede jiný vůz zezadu – za této situace absorbuje část sil působících během kolize. Mimo to izoluje cestující od nebezpečných střepů zadního okna nebo částí karoserie.
