Když Hyundai býval ještě „hjundajem“, jeho auta za moc nestála, ale od té doby, co jde o „hjondé“ (nebo jak se to teď správně vyslovuje…), vypadají auta opravdu k světu. A po první zkušenosti s Hyundai i40 kombi musím uznat, že nejen vypadají.
K testování jsme dostali kombi Hyundai i40 napěchované výbavou téměř až k prasknutí. Pod kabátem bilo naftové srdce 1,7CRDi, jež bylo spojeno s automatickou převodovkou. Jednalo se o nejvyšší (ze dvou) specifikaci Executive. Na prstech jedné ruky (i pokud jste nešikovný truhlář), byste napočítali položky, které v ceníku příplatkové výbavy v testovaném autě nebyly zaškrtnuty. To sice cenu našeho auta zvedlo o více než dvěstě tisíc, ale i tak jsme hluboko pod jedním milionem Kč. Je ale velká škoda, že v ceníku nejsou bixenonové světlomety, ale najdete tam pouze „obyčejné“ xenony doplněné o halogenové dálkové světlomety.
Už v základní výbavě toho i40 nabízí tolik, že přemýšlíte, má-li cenu si ještě něco doobjednávat. V ceníku na vás ale čekají takové lahůdky, jakými jsou například vyhřívaná přední (ta jsou i ventilovaná) a zadní sedadla, vyhřívaný volant nebo asistent parkování, který zaparkuje podélně mezi dvě auta naprosto sám. Podmínkou je jen, že místo musí být alespoň o metr delší než auto.
Design nové i40 se povedl. Moc se mi líbí přední část s rozměrnou maskou chladiče a protáhlými světlomety, které přecházejí až hluboko do blatníků a nastavují pocit toho, že auto je ještě větší než ve skutečnosti je. Z boku nám auto zkouší vnutit sportovnost, která na pohled zaujme, ale později poznáme, že se i40 tváří sportovně jen když stojí. Zadní část postrádá nápaditost přední a boční části, ale nastolený design fešáka rozhodně nezkazí. Vnější rozměry jsou průměrné a i40 se nesnaží být největším v segmentu.
Sportovnost navenek, luxus uvnitř. Přesně tak by se auto dalo vystihnout. V interiéru panuje luxusní atmosféra. Elektricky nastavitelná sedadla čalouněná tmavou kůží, široký středový tunel, který ale řidiče neomezuje, či luxusní modrobílé podsvícení přístrojů. Přístroje jsou tak dobře čitelné nejen za světla, ale i za tmy. Rozmístění ovladačů by sice mohlo být přehlednější a chvíli budete hledat, kde přidat teplotu na klimatizaci nebo kde snížít výkon větráku, protože otočný ovladač ve středu panelu ovládá intenzitu větráku, ale teplota se ovládá po stranách tlačítky. Po několika použitích už budete vědět, kde co najdete. Za celou dobu jsme si ale nemohli zvyknout na ovládání navigace. Nejen, že celý palubní systém byl v angličtině, ale navigace se ovládala tak nešikovně, že občas bylo jednodušší zapnout si přenosnou.
Naše i40 byla vybavena bezklíčkovým ovládáním. Je škoda, že v klice není čidlo a pro odemknutí auta je nutné stisknout tlačítko, ale i tak je příjemné mít klíče pouze „někde“ u sebe a nehledat je pokaždé, když někam chcete jet. Po usednutí na sedadlo řidiče vás uvítá melodie a obrázek vaší i40 na displeji palubního počítače. Sešlápněte brzdu, stiskněte startovací tlačítko a připravte se na první jízdu.
Po nastartování se ozve příjemně tlumený zvuk naftového common-railu. Motor je kultivovaný a dává o sobě vědět pouze při zátahu, ovšem o to hlasitěji. V případě, že s autem budete jezdit klidně a nebudete po něm chtít žádné sportovní výkony, odmění se vám naprosto hladkou a pohodlnou jízdou, kterou občas překazí rázy od nerovností pod přední nápravou. Pokud ale naopak budete chtít závodit, není spojení motoru s automatickou převodovkou rozhodně dobrá volba! Převodovka si s motorem příliš nerozumí. Při „kickdownu“ převodovka přeřadí (občas ale ne) a nechá otáčky motoru vyletět zbytečně vysoko. Výsledkem je nepříjemný hluk, ale očekávaná akcelerace se nedostaví a pokud chcete na okresce předjíždět kamion, je potřeba mít rozhled opravdu daleko. Zdálo by se, že pádla pod volantem situaci zlepší… Ne, chyba lávky. Motor si s převodovkou v režimu dynamické jízdy prostě nerozumí. Vzhledem k tomu, že jsme měli přímé porovnání se sesterskou Kií Optima se stejným motorem, ale manuálním řazením, ve které motor zatáhnout uměl, motor na vině opravdu nebude. Udávané zrychlení z 0 na 100 km/h za rovných 12 sekund (o 1,4s pomalejší než s manuální převodovkou) to jen potvrzuje.
Výborné je i to, jak se „hjondé“ o posádku stará. Bluetooth handsfree je ve standardu (u výbavy Executive) a po spojení telefonu s autem se vám nabízí možnost přehrávat hudbu z telefonu přímo ve velmi povedeném audio systému Infinity. Při stání na místě se můžete podívat na DVD nebo prostudovat mapu okolí.
Prostoru pro posádku nabízí i40 dostatek. Díky rozvoru 2 770 milimetrů mají dost místa na kolena i cestující na zadních sedadlech. A to je potřeba, protože místo mezi předním sedadlem a podlahou je malý. Pokud mají cestující na předních sedadlech rádi nízky posez, spolujezdcům vzadu se tam nemusejí vejít nárty. Přístup na zadní sedadla je dobrý a i přes svažující se střechu, nebudou ani vzrostlí jedinci čechrat svým účesem čalounění stropu.
Naprosto bezproblémový přístup do zavazadlového prostoru umožňují rozměrné páté dveře, po jejichž otevření se před vámi ukáže obrovská úložná plocha o objemu 553 litrů, která po sklopení zadních sedadel do roviny nabídne až 1 719 litrů. To už je slušný stěhovák, co říkáte?
Základní verzi Hyundai i40 kombi ve výbavě Classic a s benzínovým motorem 1,6 GDI (99kW/135koní) můžete pořídít už za 564 990 Kč, nejlevnější naftu (1,7CRDi 85kW/115koní) pak za 594 990 Kč. Námi testovaná výbava s automatickou převodovkou vyjde na základních 684 990 Kč. S téměř vyškrtanými položkami příplatkové výbavy se dostaneme až na cifru necelých 860 000 Kč. Zkuste si schválně vypočítat, kolik v takové výbavě vyjdou konkurenti, kterými jsou třeba VW Passat, Audi A4, Mercedes-Benz C a podobně… ;)
[nggallery id=692]
-PS-