Víte, že nová auta mají oči? Jsou bdělé, ostražité a neustále vnímají okolí, aby řidiči ulehčily práci za volantem. Zjistěte více o senzorech, díky nimž auta některé úkony dělají automaticky. Senzory třeba řídí přepínání mezi denním svícením a potkávacími světly, což se hodí při vjezdu do tunelu nebo když se setmí. Další senzor zase sleduje vlhkost nebo intenzitu slunečního svitu a jiný se stará o automatické spouštění stěračů.
Ve vozech Škoda všechny tyto funkce plní jeden modul sdružující více senzorů. Je ukrytý na čelním skle za plastovým obložením zpětného zrcátka, z vnějšku prostor maskuje keramický potisk. Na povrchu senzoru je kontaktní vrstva gelu, který zajišťuje dokonalý kontakt se sklem a zároveň senzor utěsňuje, aby na jeho snímací plochu nepronikaly částečky prachu. Pokud je nutné vyměnit čelní sklo, gelová vrstva se nahradí novou a původní senzor tak lze znovu použít.
Chytrý RLFS senzor
Správně by se modulu mělo říkat dešťový-světelný-vlhkostní-sluneční – jeho diody a senzory totiž snímají okolní i vnitřní parametry, jako jsou světelné podmínky před a nad autem, detekují vodu na čelním skle, jeho teplotu, intenzitu slunečního záření a relativní vnitřní vlhkost a rosný bod, který řídicí jednotka dokáže vypočítat. Senzor se označuje zkratkou RLFS, která pochází z německých slov Regen-Licht-Feuchte-Sonne (déšť – světlo – vlhko – slunce). Všechny výše uvedené parametry zpracovává a vyhodnocuje centrální řídicí jednotka vozu. Ta pak posílá informace do dalších jednotek, které ovládají příslušné funkce jako rozsvěcení světel, spuštění stěračů či nastavení klimatizace.
Jak fungují automatické světlomety? Umí rozlišit tunel, ale i stromořadí
Hlavní funkce senzoru RLFS
- Dešťový senzor
- Vyhodnocuje množství vody na čelním skle. Aby mohl fungovat, je třeba nastavit ovladač světel do polohy AUTO a páčku ovládání stěračů do polohy cyklovače INT. Pak už se řidič nemusí o nic starat – informace o množství vody putuje do centrální řídicí jednotky, která vysílá pokyn k aktivaci motoru stěračů. Jediné, co lze ovlivnit, je citlivost senzoru – na horní straně ovládací páčky je malý potenciometr se čtyřmi stupni citlivosti. Malá kapička znamená nízkou a velká naopak vysokou citlivost.
- Světelný senzor
- Diody uvnitř senzoru snímají světelné podmínky před vozem, nad ním a ve směru kolmém na čelní sklo. Senzor informace posílá opět do centrální řídicí jednotky, která je využívá k ovládání dalších funkcí automobilu. Ten tak pozná, zda je světlo, nebo jede ve tmě, zda vůz vjel do tunelu, nebo jen do hustého stromořadí – a provede příslušné nastavení osvětlení na základě výpočtů, které neustále probíhají.
- Vlhkostní senzor
- Senzor vyhodnocuje vnitřní vlhkost v kabině vozu, intenzitu dopadajících slunečních paprsků a teplotu vnitřní strany čelního skla. Centrální jednotka údaje zpracuje a pošle je do řídicí jednoty klimatizace, která upraví její nastavení na základě hodnot požadovaných řidičem a tak, aby zamezila zamlžení čelního skla. Senzor navíc dokáže rozpoznat, z které strany na vůz svítí slunce víc, a upraví tak nastavení pro levou a pravou stranu interiéru různě.
Kromě tří uvedených hlavních funkcí toho chytrý senzor RLFS zvládne víc. Pokud začne pršet, vůz automaticky přepne z denního osvětlení na potkávací. Funkce Coming/Leaving Home, která osvětlí vůz, když k němu přicházíte nebo jej naopak opouštíte, je díky sledování úrovně okolního světla aktivní pouze za tmy. Díky tunelovému režimu automobil pozná, že vjel do tunelu, a opět z denního přepne na potkávací osvětlení – vypočítává to na základě rychlosti změny světelných podmínek a ujeté vzdálenosti. Přepnutí při vjezdu i výjezdu je navíc takřka okamžité – do dvou sekund.
Jak se testuje?
Senzory se zkoušejí nejprve v laboratorních podmínkách, kde se ověřuje základní funkčnost a komunikace s automobilem. Testují se všechny alternativy deště, od slabého mrholení po průtrž mračen včetně náhlého a intenzivního zalití skla větším množstvím vody – typicky když protijedoucí náklaďák vjede do kaluže. Následně se testuje tisíc hodin v reálném provozu, kdy se ověřují reakce senzoru na okolní podmínky. Systém je tak vyladěn na základě skutečných jízdních zkoušek.
Nastavení citlivosti neznamená okamžitou reakci
U dešťového senzoru, který vyhodnocuje množství vody na horní části čelního skla, si může navíc řidič pomocí potenciometru na horní straně ovládací páčky nastavovat citlivost. Na výběr má rovnou čtyři stupně – jejich zvýšení se projevuje zkrácením intervalu stírání neboli rychlejší reakcí stěračů. „Je ovšem třeba si uvědomit, že citlivostí senzoru primárně měníme vstupní data pro algoritmus výpočtu v řídicí jednotce. Takže změna citlivosti není prostředkem k okamžitému ovládnutí frekvence stírání. Senzor dostane změněnou vstupní informaci a čeká na další průběh dopadu vody na snímanou plochu a na základě nových propočtů upraví následně frekvenci stírání. To vše nějakou dobu trvá,“ vysvětluje Pavel Švejdar, který se v Technickém vývoji Škoda Auto zabývá stěrači a ostřikovači.
Začalo to v Americe
Příběh senzorů citlivých na okolní podmínky se začal psát koncem padesátých let minulého století ve Spojených státech. Prvním dešťovým senzorem byl vybaven koncept vozu Buick LeSabre z roku 1951. V roce 1958 inženýři Cadillacu experimentovali se senzorem citlivým na vodu, který dokázal spustit elektromotory ovládající střechu a okna kabrioletu a auto tak uzavřít, když začalo pršet. V roce 1956 se dešťový senzor objevoval jako příplatková výbava Chevroletu Bel Air. Jak šel čas, dešťové senzory se stávaly stále častější – byť po dlouhou dobu veskrze luxusní – výbavou automobilů. Postupně se v autech ale zabydlely nadobro a dnes jsou nedílnou součástí i těch běžně vybavených modelů. Prvním modelem Škoda, v němž se dešťový senzor objevil, byl v roce 2001 Superb první generace.