Peklo existuje, je zelené, leží uprostřed pahorkaté krajiny západního Německa a můžete se tam dostat, když z Kolína nad Rýnem vyrazíte po silnici S65 na jih. Proslulý okruh Nürburgring, který britská automobilová hvězda Jackie Stewart obdařila právě přezdívkou „Zelené peklo“, má neobyčejně zajímavou historii.
Příběh Nürburgringu se začal psát ve 20. letech 20. století. Byla to doba pro Německo neobyčejně těžká, kdy se hospodářství zdevastované 1. světovou válkou nacházelo v žalostném stavu. Přesto se 27. září 1925 na německé vrchovině Eifel rozběhla významná investice, a to výstavba horského okruhu nazvaného podle nedalekého města Nürburg. Na jeho stavbě se podílely tři tisíce pracovníků a celkové náklady díla nakonec činily 15 milionů marek, což by dnes odpovídalo cca 1,5 mld. korun.
Stroje opustily staveniště na jaře roku 1927. Uprostřed porýnských lesů se jako stuha vinula dráha se 172 zatáčkami, v celkové délce 28,3 kilometru. Tvořily ji dva úseky: Severní smyčka (Nordschleife) o délce 22,8 km a 7,7 km dlouhá Jižní smyčka (Südschleife). První závod v dějinách tohoto okruhu se odehrál 18. června 1927, kdy své síly na trati změřili závodníci na motocyklech. O den později vjeli na dráhu automobily. Závod tehdy vyhrál německý pilot italského původu Rudolf Caracciola.
Okruh změnila Laudova nehoda
Když svět zachvátily plameny 2. světové války, řev motorů a kvílení pneumatik sportovních vozů na několik let utichly. Ale už v roce 1947 okruh znovu ožil. Roku 1951 se na Nürburgringu uskutečnila první Grand Prix Německa, závod Formule 1, která byla tehdy naprostou novinkou. Závod se jel na více než dvacetikilometrovém úseku Nordschleife. Po dlouhá léta se pak v okolních lesích rozléhal řev monopostů tak vynikajících jezdců, jakými byli Stirling Moss, Jackie Stewart nebo Alberto Ascari. Až do doby, kdy Nicky Laudu, prvního člověka, který projel Severní smyčku v čase pod sedm minut, potkala děsivá nehoda.
Laudovo Ferrari vylétlo z dráhy a začalo hořet. Ostatní řidiči se okamžitě pustili do záchrany svého rivala. Podařilo se jim Rakušana z vozu vytáhnout včas, jeho stav byl ovšem velmi vážný. Utrpěl hrozivé popáleniny a jeho plíce poškodil jedovatý kouř. Upadl do kómatu a jeho blízcí se obávali nejhoršího. Štěstí mu však přálo a Nicky Lauda už za šest týdnů znovu usedl za volant závodního automobilu.
Tato nehoda však způsobila, že Grand Prix Německa 1976 byla poslední, která se odehrála na Nordschleife. Bylo rozhodnuto, že Severní smyčka nesplňuje předpoklady pro závody Formule 1, a to především z hlediska bezpečnosti. Již dříve se dráha dočkala několika úprav, tak aby se její bezpečnost zlepšila. Největší problém ovšem představovaly vzdálenosti, které záchranná vozidla musela v případě nehody urazit.
Nová moderní trať
Nürburgring se ovšem s F1 nerozloučil navždy. Roku 1981 se na území, přes které kdysi vedl úsek Südschleife, rozběhly práce na novém, moderním okruhu. 4,5 kilometru dlouhá smyčka byla dokončena za tři roky a nesla název Grand-Prix-Strecke. Oficiální zahájení jejího provozu se konalo 12. května 1984. Ještě v téže sezóně sem zavítaly monoposty F1. Postupně trať prošla několika úpravami, takže v roce 2002 měřila již 5,2 km a vypadala tak, jak ji známe dnes.
Severní smyčka se rovněž dočkala změn. Dotkly se zejména její délky: z původních 22,8 km byla zkrácena na 20,8 km. Po dlouhá léta však zůstává nepřekonán rekord Nordschleife. Roku 1983 ho během kvalifikace závodu na 1000 km Nürburgring zajel Stefan Bellof, který dosáhl času 6:11,13. Výsledek se tak dlouho udržel z jednoho prostého důvodu: od té doby se závody nejvyšších kategorií, v nichž jsou automobily schopné dosahovat podobných časů, odehrávají na Grand-Prix-Strecke.
Jezdil zde prezident Toyoty a vznikla tu Yaris GRMN
Historie Nürburgringu, to nejsou jen dějiny horského okruhu. Je to také příběh neobyčejných vozů a skvělých jezdců. Výrobci i specialisté na tuning si rádi vybírají Severní smyčku a okolní cesty jako místo k testování svých prototypů. Právě tady se v uplynulém desetiletí odehrávaly nejtěžší zkoušky a vypilovával první superautomobil Lexus, model LFA.
Právě zde se v obtížném řidičském umění na závodních autech zdokonaloval Morizo, čili prezident Toyoty – Akio Toyoda. Právě tady, uprostřed cest lemovaných zelenými lesy, zahynul při tragické nehodě Hiromu Naruse, eso testovacích jezdců a trenér Toyody. A konečně, právě tady vznikl dlouho očekávaný hot hatch Toyoty – Yaris GRMN.
Již samotný název prozrazuje, že automobil vzešel z lůna Zeleného pekla. Zkratka GRMN totiž znamená „GAZOO Racing tuned by the Meister of the Nürburgring”. Sotva byl v Japonsku dokončen první prototyp, převzal si jej zvláštní výzkumný a vývojový tým Toyoty, který sídlí právě nedaleko legendárního okruhu. Inženýři vytvořili skutečný civilní závodní vůz.
Auto dostalo čtyřválcový 16tiventilový benzínový motor o objemu 1,8 litru s označením 2ZR-FE. Pohonná jednotka o výkonu 212 k byla vybavena mechanicky poháněným kompresorem a umělou inteligencí řízenou soustavou Dual VVT-i, umožňující proměnné časování sacích a výfukových ventilů.
V zavěšení nalezly uplatnění sportovní tlumiče firmy Sachs a přední stabilizátor s větším průměrem, který činí 26 mm. Aby toho nebylo málo, vůz se pohybuje na kolech se 17palcovými disky BBS z lehké slitiny. Ty jsou obuté do pneumatik Bridgestone Potenza RE050 205/45R17. A jak se dá od vozu, který vychází z Yarisu WRC, očekávat, všechny tyto sportovní vymoženosti jsou zabaleny do třídveřové karosérie. Samozřejmě doplněné spoilerem na zadní kapotě.
Jak se bude příběh této neobyčejné dráhy vyvíjet dál? Jaké další vozy tady spatří světlo světa? Kdy zde uvidíme nástupce kultovní Supry bez kamufláže? Nezbývá než čekat, až Nürburgring, sportovní auta a jejich piloti napíšou další kapitoly tohoto nevšedního příběhu.
