Když automobilky představují koncepty, často jde o revoluční modely, které přicházejí s něčím novým. Vždycky ale taková stavba stojí opravdu spoustu peněz. Nejinak tomu bylo i v roce 1933, kdy se představil koncept jménem Dymaxion. Ten měl změnit svět, nakonec však upadl v zapomnění.
Psal se rok 1933 a po celém světě už čtvrtý rok probíhala velká hospodářská krize. Pro lidi to znamenalo nedostatek peněz, vysokou nezaměstnanost, ale i rychlý nárůst cen. Jak asi uznáte, to nesvědčilo vůbec ničemu a už vůbec ne prodeji aut. V tomto roce však přichází na scénu americký vynálezce Buckminster Fuller, který spolu s námořním architektem Starlingem Burgessem navrhl koncept automobilu. Pojmenovali ho Dymaxion, je to složenina ze tří slov: DYnamic, MAXximum, tensION. Svůj koncept představili na světové výstavě v americkém Chicagu.
Nemělo to ale být jen tak obyčejné auto, právě naopak, mělo změnit automobilové dějiny. Tento stroj dostal aerodynamický design, který vzdáleně připomínal tvar kapky, pro co nejlepší obtékání vzduchu. V té době to byl tvar ještě nevídaný, i když třeba český Wikov 35 s ním přišel v roce 1931, ale Tatra 77 ho dostala až v roce 1934. Jenže kapkovitý tvar karoserie si v případě Dymaxionu vybral svou daň na ovladatelnosti – ne přímo, ale nepřímo – protože díky zužující se zádi dostal jen jedno kolo. Ovladatelnost tak i díky více než šestimetrové délce nebyla úplně dobrá a stabilní bylo auto jen v nízkých rychlostech. Přitom se o pohon staral motor V8…
I přesto – anebo možná právě proto – se tomuto zvláštnímu automobilu dostalo velké pozornosti a zájmu. I se svou nepříliš jistou stabilitou se postavil na závodní trať v Bronxu. A tady nakonec stanovil nový rekord. Nebylo to „o trochu“, ale čas zlepšil dokonce o celou polovinu! I díky tomuto úspěchu se Buckminsteru Fullerovi ozval americký makléř a nabídl mu na rozjezd a expanzi firmy investici ve výši pěti tisíc amerických dolarů. To tehdy byla opravdu velmi vysoká částka. O Dymaxion se ale začaly zajímat také další lidé, jakožto i automobilové značky Ford a Chrysler. Ty nejvíce zajímala aerodynamika. Traduje se, že prý sám Walter Chrysler pravil, že jde o přesně takové auto, které chtěl vyrobit on sám. Jenže Chrysler nakonec takové auto opravdu vyrobil a navíc i prodával, šlo o model Airflow. Jeho vývoj však stál 4x tolik a byl 3x tak dlouhý než u Dymaxionu.
Nakonec však vznikly pouze tři prototypy modelu Dymaxion, do sériové produkce se automobil nikdy nedostal. Největšími problémy byly samotná hospodářská krize, ale také vážná nehoda prvního prototypu, při níž se auto převrátilo na střechu. Při tom bohužel zemřel řidič Franciso Turner a zbytek posádky byl zraněn. Tato zpráva se samozřejmě rozletěla do všech světových médií a zastínila vše ostatní. I když samotnou nehodu nezpůsobila nestabilnost Dymaxionu, tu způsobilo jiné auto, které do něj vrazilo, ale bylo z místa nehody rychle uklizeno, zákazníci o koupi „tohoto nebezpečného modelu“ neměli pražádný zájem. Nešlo ale o konkurenční boj, byla to vlastně nešťastná náhoda, protože tím druhým autem bylo auto jednoho z poměrně vysoce postavených politiků, jenž se chtěl k autu pouze přiblížit a prohlédnout si ho.
Konkurence ale stála za následným protestem proti zahájení prodeje. Bála se totiž toho, že by toto vozidlo mohlo zastavit jejich prodeje, mělo prý potenciál toho, že by se stalo o masový model. Ačkoliv Buckminster Fuller nakonec jako výrobce automobilů neprorazil, i tak se do dějin zapsal. Mezi lety 1974 až 1983 totiž zastával post světového prezidenta organizace Mensa. To je společnost, která sdružuje ty nejinteligentnější lidi světa.
