V druhé generaci modelu Škoda Superb se poprvé objevilo i provedení kombi. A získalo si oblibu díky kombinaci praktičnosti a elegance. Sedan pak přinesl nečekanou technickou a praktickou vychytávku.
Superb druhé generace se jako sedan představil v březnu roku 2008, Superb Combi přišel o něco později, na podzim roku 2009. „Druhá generace byla velmi svébytná a poprvé se tu objevilo kombi, které je podle mě opravdu povedené. U limuzíny ovlivnilo design mimo jiné i jedinečné řešení zadního víka TwinDoor, díky kterému byl Superb II zároveň sedan i liftback. Interiér pak pokračoval v trendu vlastního řešení a auto posunul o notný kus dál,“ popisuje druhou generaci modelu Superb Peter Olah, dnes vedoucí designu interiéru Škoda Auto.
S jeho hodnocením druhé generace, během jejíž přípravy už v automobilce působil a připravoval i některé původní (a nakonec nerealizované) koncepty interiéru, souhlasí vlastně i prakticky všichni jeho stávající kolegové z oddělení Škoda Design. A to včetně autora vzhledu exteriéru druhé generace, Zdeňka Cibulky. „Dostali jsme za úkol postavit velké auto na menší platformě PQ35, to byla sama o sobě výzva. Zároveň jsem chtěl, aby byl vzhled druhé generace svébytnější, originálnější. Pracoval jsem s tím, že na autě musí být jasně vidět, že je to vůz Škoda, zároveň by mělo být vidět jak v celé modelové řadě, tak v porovnání s konkurencí,“ vzpomíná Cibulka.
A to se mu povedlo, druhý Superb je nezaměnitelný vůz, který je dodnes snadno rozpoznatelný a s jiným modelem si ho nesplete snad nikdo. „Vycházel jsem také z toho, že má auto navazovat na první generaci, takže třeba u světel jsem začínal s jejich horizontálně převrácenou podobou a tu pak rozvíjel dál,“ popisuje Cibulka jeden z detailů.
Další nezvyklé detaily si vyžádalo právě zmíněné dvojité otevírání víka zavazadlového prostoru TwinDoor. Při stisku jednoho tlačítka se otevřelo pouze víko jako u klasického sedanu, jiným hmatem ale bylo možné otevřít celou zadní část i se zadním oknem, takže byl Superb vlastně liftback. „Tohle řešení se projevilo na designu zadních sloupků a celé zádě. Musel jsem navrhnout i vybrání pro to dvojité ovládání víka a dlouho jsme řešili umístění registrační značky,“ vybavuje si Cibulka. Ta se nakonec nastěhovala do zadního nárazníku, což je poměrně neobvyklé řešení. „Ale Superbu to opticky moc pomohlo,“ míní Cibulka. Navíc bylo tohle řešení jednodušší z hlediska výroby.
To u kombi se takové detaily navíc řešit nemusely. „Přípravu kombi modelu tehdy dostal za úkol dnešní vedoucí designu exteriéru Karl Neuhold. Vycházel z mého návrhu limuzíny s tím, že auto je shodné po B sloupek, od něj dál je nové. S Karlem Neuholdem se na kombi tehdy výrazně podílel i tehdejší šéfdesigner Jens Manske a musím říct, že se jim ta práce náramně povedla,“ chválí Cibulka druhou karosářskou variantu. „Troufám si tvrdit, že druhý Superb nastartoval novodobou éru opravdu krásných kombi značky Škoda,“ hodnotí design Peter Olah.
Nový důraz
Druhá generace si kromě svébytného designu mohla díky posunu v technice dovolit i některé další novinky. „Škoda začala například více klást důraz na design kol a díky posunu techniky světlometů jsme mohli pracovat ještě více s detaily,“ vzpomíná Petr Nevřela, který se ve Škoda Auto specializuje právě na design světel a pracoval na faceliftu druhé generace Superbu. „Světla i další detaily faceliftu vznikala už podle vizí šéfdesignera Jozefa Kabaně. Úkolem bylo auto opticky rozšířit, při faceliftu jsme se v tomto úkolu mohli více opřít o LED technologie, které se tehdy začaly stávat běžnou záležitostí,“ vzpomíná Nevřela. Druhá generace po modernizaci z roku 2013 dostala jedinečné přední světlomety s denním svícením, které zvýraznilo motiv oka.
Nové bylo i provedení světlometů zadních, kde opět mohla do vzhledu více promluvit LED technologie. „Rozvíjeli jsme ideu škodováckého podpisu v podobě písmene C,“ říká Nevřela a dodává: „Jednotlivé modely jsme navíc hierarchicky odlišili tak, že Fabia tehdy dostala C tvořené jedním precizním proužkem, Octavia dvěma a Superb po faceliftu třemi LED proužky.“
Proměnou prošel i interiér, který samozřejmě nadále používal mechanické a elektronické součásti z koncernové „zásobárny“, ale tentokrát již kompletně bez převzatých povrchových dílů. „U přístrojové desky jsme nadále ctili jednoduchost a snažili jsme se ji opticky co nejvíce odlehčit a zároveň rozšířit. K tomu nám pomáhala i vysoká středová konzola a rozdělení přístrojové desky na vrstvy. Velkou roli v optickém rozšíření sehrála třeba i dekorační lišta, která prochází přes celou přístrojovou desku až ke dveřím. Chromové orámování nízkých a širokých ofukovačů, rádií a ovládání klimatizace zase navozovalo pocit prémiovosti,“ popisuje filosofii Miroslav Jaskmanicki, který je autorem designu interiéru druhé generace.
Psali jsme v roce 2013:
Detail, který tým designérů interiéru tehdy řešil, byl deštník, který byl překvapivým bonusem první generace. „Druhá generace se sice protáhla a stále měla vzadu rekordní prostor, ale přesto jsme vedli diskuse, jestli má být deštník víc záležitostí pro pasažéry vzadu, nebo vpředu,“ vzpomíná Jaskmanicki. Nakonec došlo k jeho přesunu do předních dveří, kde byl deštník k dispozici jak pro řidiče, tak spolujezdce. To si samozřejmě vyžádalo trochu nové pojetí výplně dveří tak, aby byl ve dveřích pro deštník prostor.
Překvapivý, neokázalý
Celkově druhá generace ještě rozvinula prémiovou povahu té první, přidala ještě větší důraz na praktičnost. Stalo se z ní skutečně univerzální auto pro velmi širokou skupinu uživatelů, manažery, taxislužby, ale i rodiny. Těm všem vůz vyhovoval komfortem a velkorysým vnitřním prostorem, který je pro Superb tak charakteristický napříč generacemi. „Na Superbu mě obecně baví to, že máte možnost jet limuzínou a přitom nepůsobit nijak okázale. Dokáže být normálním autem pro rodinu, ve kterém ale zažijete komfort podstatně dražších vozů. Je to vlastně neuvěřitelně férové auto a druhá generace tohle pojetí zásadně podpořila,“ hodnotí vůz Petr Nevřela.
A souhlasí s ním i další z designérů Jiří Hadaščok: „Když jsem poprvé do dvojkového Superbu usedal, vlastně jsem neměl žádná zásadní očekávání. Pak jsem s ním jezdil dva měsíce služebně do Mnichova a najednou jsem byl překvapený, co mi to auto dává. Jezdil jsem brzy ráno, po čtyřech hodinách jsem z něj vystoupil v Mnichově v pohodě odpočatý,“ vzpomíná na své jízdní zážitky. A hodnotí i praktičnost: „Měl jsem tehdy malé děti a vozil je vzadu v dětských sedačkách. Auto bylo tak prostorné, že jsem k nim do těch sedaček ze sedadla řidiče nedosáhl,“ usmívá se. Velkorysý prostor pak samozřejmě zůstal i třetí generaci, která v roce 2015 přinesla další novinky.
