Při pohledu na první nákresy nového vozu, které Alec Issigonis ukázal svému obchodnímu partnerovi a příteli Johnu Cooperovi, si tento sportovní mág nemohl nevšimnout další signifikantní vlastnosti: uvědomil si, že koncepce ekonomického kompaktního vozu poskytovala základ pro slibný sportovní vůz. Tím jeho proces ladění začal dříve, než se jeho základní verze vůbec dostala na trh.
John Cooper byl v motoristickém sportu jednou z nejuznávanějších osobností jako závodník i jako konstruktér. Spolu se svým otcem založili v roce 1946 Cooper Car Company a nadšeně se pustili do výroby závodních speciálů. Svojí koncepcí závodního vozu s motorem před zadní nápravou stanovili Charles a John Cooper v roce 1955 vskutku revoluční trend. V letech 1959 a 1960 speciály Cooper získaly na Mistrovství světa F1 titul pro jezdce a stáj, což bylo poprvé v dějinách motorsportu s takto umístěným motorem. Tato koncepce se ukázala být natolik úspěšná, že se brzy motor před zadní nápravu začal montovat do všech monopostů formule 1, a děje se tak dodnes.
John Cooper a Alec Issigonis se časem stali dobrými přáteli navzdory tomu, že se střetávali a soupeřili v rámci mnoha projektů. Jejich kontakt byl i profesionální, Cooper Car Company kupovala motory od BMC.
Když přišlo Mini, sportovní ambice obou konstruktérů byly zpočátku rozdílné. Issigonis se především snažil vytvořit vozidlo schopné každodenního provozu, Cooper se naopak nadchl právě sportovním potenciálem mrštného malého automobilu. A tak v dubnu roku 1959 poslal Cooper svého řidiče Roye Salvadoriho do Monzy za volantem úplně prvního Mini Cooperu. Úspěch byl okamžitý. Salvadori překonal tuto vzdálenost o více než hodinu dříve než kolega Reg Parnell s vozem Aston Martin DB4.
Cooper, motivovaný prvním úspěchem, navrhl postavit model typu GT na bázi Mini. A i navzdory Issigonisovu počátečnímu skepticismu rozhodl George Harriman, šéf exekutivy BMC, o výrobě malé série 1000 kusů modelu Mini Cooper s výkonem 55 koní, tedy o 21 koní vyšším, a to pomocí značných úprav motoru.
Maximální rychlost Mini Cooperu činila přibližně 130 km/h. Převodové poměry vozidla byly přizpůsobeny sportovnímu potenciálu motoru, na přední nápravu se dostaly kotoučové brzdy, aby zabezpečily adekvátní zpomalení.
Úspěchy poměrně brzy přesvědčily i Issigonise. Spojil tedy síly s Johnem Cooperem a rychle začali pracovat na dalším zvýšení výkonu motoru. Přišel Mini Cooper S a jeho do extrému převrtaný motor s objemem 1071 cm3, tedy těsně pod hranicí 1100 cm3, platnou jako limit ve třídě, na kterou byli zaměřeni. Pozoruhodné byly i otáčky motoru, maximálního výkonu 70 koní dosahoval při 6200 otáčkách, maximum činilo dokonce 7200 otáček za minutu. Tato verze dostala znovu výkonnější brzdy a jejich účinek stoupl díky použití posilovače.
Základem senzace a rozpoutáním mediální pozornosti se stal rok 1962. Finský jezdec Rauno Aaltonen a jeho Mini Cooper S předjeli všechny větší a silnější Goliáše a ocitli se na čele soutěže. Jen tři kilometry před cílem však Rauno špatně odhadl zatáčku a Mini skončilo v kotrmelci. Již za rok to ale Aaltonen napravil, když vyhrál svoji třídu a celkově se umístil na třetím místě.
To nejlepší však mělo teprve přijít. Mini Cooper S na počátku soutěžní zimy 1963/64 v porovnání se svým předchůdcem doslova překvapil silou. Když Paddy Hopkirk dovedl po dramatickém závodě Mini do cíle na celkově prvním místě, toto malé vozidlo se prakticky přes noc stalo legendou motoristického sportu.
O rok později zopakoval vítězství finský pilot Timo Mäkinen se spolujezdcem Paulem Easterem; byli jedinou posádkou, která dorazila do cíle bez trestných bodů navzdory katastrofálnímu počasí na trati. Tento ročník dokončilo jen 35 z 237 posádek přihlášených vozů, z toho tři Mini Cooper S.
Následující rok byl rokem hattricku, když Timo Mäkinen, Rauno Aaltonen a Paddy Hopkirk projeli cílovou páskou s ohromujícím triumfem na prvních třech místech. Přišlo však kruté zklamání, když komise soutěže diskvalifikovala všechny tři první vozy s odůvodněním, že jejich potkávací světla údajně ne zcela vyhovovala homologačním předpisům.
Veřejnost se ale přes to všechno nadchla řidiči tří Mini. Hopkirk, Aaltonen a Mäkinen se navzdory tomuto spornému vyloučení dostali do historie Rally Monte Carlo jako „tři mušketýři“. Hned následující rok sklidil ovace Rauno Aaltonen, když potřetí dovedl Mini Cooper S do cíle Monte na prvním místě. Tentokrát bez připomínek k jeho vozu.
Tisková zpráva/-PS-