Startování automobilů se během posledního století zásadně proměnilo. Připomeňte si tento vývoj od točení klikou až k současnosti, kdy stačí mít klíč v kapse.
Laurin & Klement Voiturette A z roku 1905, první automobil z Mladé Boleslavi, měl na přídi pod mosazným chladičem masivní kliku, německy nazývanou Kurbel. Odtud starý český výraz pro startování „kurblování“, který se tehdy v české části monarchie běžně používal. Šlo o zdánlivě prosté, ale v praxi záludné až zákeřné zařízení. Ostatně následující video nahození přes sto let starého motoru ukazuje. Podaří se na první pokus?
Proces startování vyžadoval mnohem více úkonů než jen prosté zatočení klikou. Nejdříve jste museli otevřít mosazný benzinový kohout, poté nastavit na volantu páčku předstihu zážehu elektrické svíčky do startovací polohy, dále nastavit ruční plyn, zkontrolovat, zda je řadicí páka v poloze neutral (to aby oživlé auto neskočilo vpřed či vzad), následně zapnout pootočením klíčku elektrický obvod.
Po tomto obřadu musel řidič dojít k přídi vozu, shýbnout se ke klice, během pootáčení odhadnout podle odporu kladeného motorem v kompresní fázi cyklu správný bod, kdy má klikou škubnout. Aby vůbec zabrala, musela se nejdříve zatlačit směrem k motoru. Celé to chtělo švih a grif.
Když už se motor rozeběhl, přesunul se řidič zpátky k volantu, aby mu ještě neprohřátý dvouválec nezhasl. Ještěže měly motory z počátku 20. století nízký kompresní poměr a nekladly při nahazování velký odpor. Jak je vidět na videu, správně seřízený sportovní vůz L&K BSC z roku 1908 naskočí napoprvé. Po skončení jízdy stačilo přerušit elektrický obvod zapalování pootočením klíčku na dřevěné přístrojové desce.
Startér na scénu
Zhruba před sto lety se v automobilech z Mladé Boleslavi začaly ve větší míře uplatňovat elektrické startéry. Již od přelomu 20. a 30. let bylo na vozech L&K k dispozici tlačítko pouštějící elektrický proud do „sklopkového startéru“. Jeho pastorek se totiž k ozubenému věnci setrvačníku motoru přiklápěl. Později se prosadilo vysouvání pastorku v podélné ose startéru. Nejspolehlivěji tento posun zajistilo mechanické zařízení, obvykle pedál na podlaze. Takový měla třeba předválečná Škoda Rapid nebo „Tudor“ čili Škoda 1101/1102 ze 40. let.
Sešlápnutí zároveň sepnulo elektrický obvod a startér se roztočil, po uvolnění pedálu jej zpětná pružina vytáhla ze záběru a obvod se opět přerušil. Následník „Tudorů“, populární předchůdce Octavií přezdívaný „Spartak“ (Škoda 440 z poloviny 50. let), místo pedálu sázel na táhlo pod volantem.
Kouzla s klikou
Ani s nástupem elektrických startérů ve 20. letech minulého století klika z výbavy nevymizela, zůstávala v záloze po následujících čtyřicet let. Zkušení motoristé jí zvláště v zimním provozu motor nejdříve protočili a teprve poté aktivovali elektrický startér – to aby šetřili mrazem zesláblý akumulátor. S klikou se někdy doslova čarovalo. Když například vůz řidičovou neopatrností sklouzl z vozovky do škarpy, ani s túrovaným motorem nebyl schopen vyjet a široko daleko se nenašel obětavec ochotný zatlačit nebo uvázlé auto vytáhnout, radili staří praktici zařadit jedničku, vyšroubovat z motoru svíčky, aby komprese nekladla odpor, a vytrvalým točením klikou automobil uvést do plíživého pohybu vpřed, případně na zpátečku vzad.
U luxusnějších vozů se ovšem už od 20. let používaly startéry samočinně zasouvané do záběru. Skutečnou raritu představuje Škoda Hispano-Suiza, jejíž první vyrobený exemplář sloužil deset let československému prezidentu T. G. Masarykovi. „Hispánka“ dostala dva akumulátory, každý z nezávislých elektrických obvodů měl na přístrojové desce vlastní tlačítko. Řidič si mohl vybrat, které stiskne. Pokud byly akumulátory slabé, aktivoval obě současně.
Pootočte klíčkem
Skutečný milník v dějinách startování vozů Škoda reprezentuje „Embéčko“, od roku 1964 vyráběný model Škoda 1000/1100 MB. Řidič vylovil z kapsy sadu klíčů, jedním si odemkl dveře a jiný zasunul do spínací skříňky. Ta se z přístrojové desky přesunula na sloupek volantu. Navíc se pootočením klíčku do další polohy spustil startér. Jednoduchý pohyb, na jaký se nezapomíná.
Koncepce škodovek s motorem vzadu, vyráběných až do počátku 90. let, přinesla i nezvyklou polohu sytiče na podlaze. Napřímilo se tak spojení jeho páčky s karburátorem, ať už lankem, nebo ocelovou strunou. Samočinný sytič, díky němuž odpadla dříve rutinní procedura spojená se studenými starty, se objevil krátce u Škody 1000 MB a potom znovu až s modelem Favorit, tedy po roce 1987.
Podstatným vývojem prošly také klíčky. Původně bývaly jednoduché, tedy snadno padělatelné a zaměnitelné. Ploché „bošáky“ (podle dodavatele příslušenství Bosch) v nouzi nahradil i šroubovák. Později se používal jednostranný klíček, takže si za tmy musel řidič hmatem ověřit, v jaké poloze jej zasunout do spínací skříňky. V 90. letech se vrátily klíčky oboustranné, navíc mnohem lépe zabezpečené. Počínaje modelem Felicia (1994) v něm nechyběl imobilizér, elektronické zařízení bránící nastartování motoru po vložení nesprávného klíče. Velmi praktickou inovací se v roce 1999 u vozu Fabia stal přechod na sklopné klíče, které už netrhaly kapsu.
Od obyčejné obruče po multimediální centrum aneb 60 let vývoje volantu
Startování snů
Tím jsme se přehoupli do 21. století. Dnes oblíbený bezklíčový systém KESSY debutoval roku 2010 v tehdejší vlajkové lodi Škoda Superb. Klíč může po celou dobu zůstat řidiči v kapse, startovací tlačítko jej bezdrátově rozezná a pak už stačí krátké stisknutí. Superb tak navázal na svého předchůdce stejného jména ze 30. a 40. let, který se rovněž startoval pomocí tlačítka.
Zatím posledním krokem na cestě k ideálnímu startování jsou elektromobily řady Enyaq iV. Obejdou se i bez mačkání tlačítka. Prostě nasednete, připoutáte se, přesunete volič řazení do polohy D – a auto se ochotně rozjede.
Štítky: bezklíčové startování, historie, Laurin & Klement, Laurin a Klement, nastartované auto, Škoda