Dnes bych Vám ráda představila Suzuki Ignis. Jeho první generace se vyráběla od roku 2000 do roku 2005. V roce 2003 sice Ignis prošel malým faceliftem, ale jednalo se pouze o pozměněné přední světlomety a trochu upravený nárazník. Ve stejném roce Suzuki představila také model Ignis Sport. Já jsem ovšem měla na otestování její druhou generaci z roku 2007, která v sobě ukrývala poměrně živou 1.3 16V s 69kW.

Na první pohled vypadá jako takové „malé-velké“ auto. Nemá žádný předek (takže je ideální na parkování), na pohled je prostě opravdu malé. Ovšem pouze do chvíle než otevřete dveře. Jako mávnutím kouzelného proutku se před Vámi objeví spousta místa . Hlavně nad hlavou, na nohy, na nákup..děti..psa..cokoliv…J. Takže jestli s něčím opravdu nebudete mít problém,  je to hodně místa. A i přes to, že samotný posez v autě je poměrně vysoký a ani vyšší postavy nebudou mít s místem nad hlavou nebo na nohy žádný problém.

Pokud se ovšem nepřerazíte o přední dveře, které jdou z neznámého důvodu otevřít jen do velmi malého úhlu. A to se dostáváme k těm pár nedostatkům, které tohle auto má. Je to již výše zmiňovaný úhel otevírání dveří, zvláštní až lacině působící materiály použité v interiéru, které opravdu vržou a vydávají všelijaké zvuky už jen při nastartování. Nic co by nezamaskovalo rádio, řeknete si, jenže to je další malý kámen úrazu Ignise. Rádio, jako takové, špatné není, ale ty repráčky jsou spíš za trest, takže až vám v rádiu budou hrát Vaší oblíbenou písničku, moc si ji neužijete.

 

Už při prvním poslechu nastartovaného Ignise je jasné, že nepůjde o zábavu. Ale překvapivě, malá 1.3 od tří tisíc otáček začala působit poměrně živě. Ve městě se většinou posunujete od semaforu k semaforu a na to je tahle motorizace ideální.  Jen se nesmíte bát „šlápnout mu trošku na krk“. K tomu šlapání na krk ale také nesmíme zapomenout bezpečně zastavit. K tomu by nám měly sloužit sériově dodávané přední kotoučové a zadní bubnové brzdy. Bohužel tato konfigurace moc jistoty nevyvolá. Po pár kilometrech si zvyknete na tu nejistotu při brždění, ale chvíli to byl opravdu zvláštní pocit nevědět, jestli na semaforech nakonec zastavím a jestli mi zůstane brzdový pedál v autě.

Zároveň s brzdami je třeba dávat pozor ještě na jednu, pro plynulou jízdu, dost podstatnou věc. A tou je podvozek. Řekla bych, že největší kámen úrazu Ignise. Je to poměrně vysoké auto a podvozek by měl výšku kompenzovat stabilitou. Toho se ale nedočkáte. Auto doslova plave při jakékoliv nerovnosti na vozovce a do všech zatáček se vjíždí v až nepříjemném náklonu. Jako adrenalin je to chvilku i vtipné, ale když budete mít potřebu někam se „vecpat“, což z městské dopravy zná každý, budete mít možná trochu nahnáno. Časem s tím začnete počítat, ale myslím si, že tohle je věc, která bude nepříjemná pořád.

Co říct závěrem? Pokud chcete na první pohled malé auto, ve kterém sedíte vysoko a i z té pohodlné výšky vystupujete, auto které má několik mínusů, na které se ovšem dá zvyknout, sáhněte po Suzuki Ignis. Na trhu je i ve verzi 4×4 a s tím jistě i bez sebemenšího problému dojedete na chatu či v zimě s rodinou na hory. Nenaděláte s ním sice moc parády, ale svou práci odvede dobře. A o to u tohohle typu automobilů jde.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s ostatními na sociálních sítích.